"V mínus dvaceti proťapat celou noc, to musíte mít drahou výbavu," slyšela jsem celý týden. Přežít arktickou noc na sněhu sice vyžaduje pořádnou výbavu, přesto vás taková výbava nemusí přijít draho. Nebudeme uvažovat o bivakovacích potřebách, jelikož jsme byli celou noc v pohybu a přes den jsme plánovali odpočinek v občerstvovnách. Ve stručnosti pro pobavení vám to tedy prozradím.

Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. Jedním ze základních způsobů oblékání je cibulový systém. Je lepší mít na sobě víc tenkých vrstev než málo tlustých (ale nic se nemá přehánět). Spodní vrstva by měla být hřejivá. Ta byla asi také jediným technickým prvkem v mém oblečení - triko Moira. Další části výbavy jsou k zasmání, nicméně svůj účel splnily na výbornou: např. 6 let stará péřovka z Tesca, oteplené leginy z Hypernovy či vlněné podkolenky z Plus discountu. Nejzajímavějším prvkem byly jistě lyžařské kalhoty světoznámé značky Kras Brno staré zhruba stejně jako já. Fleecové rukavice byly z pracovních potřeb, stejně jako zimní pohorky, nicméně podrážka ztuhla a připadala jsem si jako na bruslích. Proto pro mne byly neocenitelnou pomůckou řetězy na boty, resp. alpinky a nesmeky. Alpinky skvěle zpevnily můj krok, hroty se lehce zasekávali do ledu, zledovatělého sněhu i lesní cesty beze sněhu. Hroty jsou po celé délce podrážky, upevnění je pomocí popruhu. Nesmeky značky Magic Spikes mají menší hroty jen v přední části. Nezasekávají se tolik, občas mi proklouzli. Nazutí je ovšem díky gumovým popruhům mnohanásobně rychlejší než u alpinek. Osobně dávám přednost alpinkám, z nesmeků bolely nožky. Místo turistických hůlek jsem vyrazila s běžkařskými - mají ostrý hrot a nehrozí, že se složí, když se o ně opřu. Značka? Jesan Jeseník z minulého století.

Poslední nezbytnou vrstvu do mrazu představuje ochranný mastný krém na obličej. Ideální je Nivea, pro psiska pak lékařská vazelína, kterou jistě využijete i vy sami. K duhu přijde malá termoska s teplým čajem, trocha alkoholu a hořká čokoláda. Nemusíte být oblečeni ve značkovém oblečení od hlavy až k patě. Základem všeho je logické uvažování, selský rozum a trocha důvtipu. Ono, když je minus dvacet, všechno tuhne, zamrzá, technika je vám k ničemu...zachránit vás může jen ta šedá kůra mozková. Vyprávění o takové výpravě a výbavě, to je na dlouhé večery...

Jeden z nejmrazivějších víkendů této zimy, kdy padaly teplotní rekordy jsme nestrávili u kamen, nýbrž uprostřed této sibérie. Ano, vydali jsme se na Ledopádovou stovku, která se koná v rámci turistických pochodů Brtnické ledopády. Prvním úkolem bylo zmermomocnit přítulu k účasti na této akci. Druhou neméně důležitou bylo vybavení. Kromě několika vrstev teplého oblečení se velmi hodili i nesmeky a tzv. turistické mačky (každý tomu říká jinak). Zprávy kromě mrazivých teplot hlásili sněhovou pokrývku do 30 cm a ušlapané cestičky, takže sněžnice jsme brát nemuseli.

Na místo startu odjíždíme z kempu Valdek hromadně vlakem. Ve vlaku dostáváme itinerář a v Mikulášovicích startovní razítko a můžeme vyrazit vstříc mrazivé noci. A hned mám problém. Rozbil se mi zip u bundy. Místo startu osiřelo a já se marně snažím zapnout bundu. Toto pěkně začíná. Upínám jí tedy popruhy od ruksaku. Pár minut po startu a už jsme poslední. Míříme na první kontrolní bod, rozhlednu Tanečnice. Jestli jsem měla strach, že mi bude zima, tak první kilometry mě hodně rychle vyvedly z omylu. Potím se jak v nejparnějším létě. Rozhledna je otevřená, ale je mi takové horko, že nechci riskovat ještě větší propocení, takže nahoru nejdem. Odtud trasa vede přes Sebnitz a Ottendorf k Neumannmühle. Tady nás čekala malá stezka odvahy. Tedy spíše pejsky:) Schody nad mlýnem jsou pokryty velkým ledopádem. Broněk úsek sklouzal. Busty profesionálním okem usoudil, že tudy to nepůjde a obhlížel situaci jak zleva, tak zprava. Nikudy to ovšem obejít nešlo. Mezitím jsem se já na mačkách dostala doprostřed ledopádu a Bustyho nalákala, usměrnila skluz a poslala k Broňkovi. Žufrik se bál, ještě se stihl zachytit o postroj, takže tam tak nešťastně visel. Ledopád nakonec sjel jako tučňák po břiše a Broněk ho dole chytal, ale měl co dělat, málem oba skončili o patro níže. Já to sešla profesionálně na mačkách. To je taková nádhera, když má člověk správné vybavení!

Dál vedla cesta krásným úsekem Saského Švýcarska, všude kolem nás skaliska a rampouchy. Z Zeughausu se šplháme na Pohlshron. Foťák nějak zatuhnul, takže vyfotím jednu fotku a šup pod bundu, kterou mám ovšem pro dnešek větrací, takže foťáček si tepla moc neužije. Na kamenitém vrcholu je další kontrola. Pěkně přituhlo. Pokračujeme do Hinterhermsdorfu. Cestou si nás odškrtne tajná kontrola, a opravdu, jsme poslední :). Další kontrola je na rozhledně Weifberg. Broněk se jde pokochat nočním Saskem a já se snažím nalít psiskům vodu. Cola s bourbonem na baťohu zmrzla. Voda uvnitř baťohu je ještě v tekutém skupenství, ale jak jsem ji nalila do misky, mění se během několika sekund v ledovou tříšt. Co psiska nevypili na první loknutí, okamžitě zamrzá. Asi vážně bude zima. Přecijenom jsem ráda za všechny vrstvy oblečení, které na sobě mám. Druhé spodky a rukavice jsou ale stále v báglu v pohotovostní záloze.

Od rozhledny se vracíme do Čech, přes Mikulášovice na vrch Hrazený, kde je další kontrolní bod. Broňkovi se jde v botech opět špatně. Nechce jít druhou polovinu trasy. Já jsem zatím plně odhodlána a přemýšlím, jak jeho rozhodnutí zvrátit. A nepřemýšlím nad trasou a nechávám se slepě vést stopami pochodníků před námi. Velká chyba. Stopa se najednou proměnila ve spleť stop zběsile pobíhajících pochodníků v naději, že právě oni najdou vyhlídku a s ní i další kontrolní bod. Kontrolu jsme po chvíli našli, ale na opačné straně kopce, než vedli první stopy. Posadíme se na lavičku a pauzírujeme. Poslední kilometry v hlubokém sněhu byly obtížné, ztratili jsme hodně času. Postupně dospívám k názoru, že hold druhou polovinu stovky odpískám. Opět. Což mě štve. Odtud míříme do malebného Karlova údolí a zpět do kempu Valdek. Čas na 45 km otřesný. Dobrá, dobrá, na druhé kolečko nepůjdeme, ale radost z toho nemám. Byl to nádherný výlet.

Celá reportáž v trecích. Pár fotek z cesty zde.

   

Máme malýho čechohoráčka! Ovšem jen z ovčí vlny... podle Bustyho.

   

Přidala jsem fotky ze zimního, nicméně nezasněženého Kokořína. Dále jsem aktualizovala sekce o Barušce a o ČHP. Bustyho můžete opět vidět v časopise. Po PPČ je tentokrát v lednovém vydání časopisu Psí kusy. Na fotky koukněte sem.

     

Dle zpráv z médií zima znovu udeřila. Na naší zahrádce se ale teď, v polovině ledna, objevili první poslové jara...

Když se podíváme na plán akcí na letošní rok, kam bychom všude chtěli, asi bychom doma moc nepobyli. Plány budeme muset ale asi hodně zredukovat. Co jsme ale vypustit nemohli, je novoroční procházka s přáteli. Byla to i první společná psí prochajda pro Barušku.

Jak už to tak bývá, nakonec skoro polovina přislíbivších nedorazila. I tak jsme si to užili. Kvůli Barunce bylo tempo více než pohodové. Barunka šla tempem pomalým, nicméně stálým a s grácií sobě vlastní zvládla celou trasu. Velmi příjemný začátek nového roku. Malý fotoreport naleznete v naší galérce.

   

V tiskové sekci naleznete dva nové články z časopisu Pes přítel člověka. Oba jsou o dogtrekkingu a oba články zdobí mé fotografie a vysmátej Busty.
Hodně se ptáte na fotografie... nelze zkopírovat... K tomuto jednoduchému zabezpečení mně vedlo - jak už to bývá - jen pár lidí, kteří si z mých fotografií vytvořili vlastní web a nabízeli psa ke krytí nebo bezostyšně opakovaně používají mé fotky z akcí s odříznutým copyproužkem ke svým článkům a autora neuvedou. Já velmi ráda pošlu fotografie všem, co si o ně napíší, protože jsem ráda, že se mé fotky líbí. Pokud chcete použít fotografie ke svým článkům, nechte tam prosím copyproužek nebo uveďte jméno. Uvažuji i nad možností kopírováním přes heslo pro "stálé zákazníky".

Přednášku o výživě psů vedla velmi poutavým způsobem Pavlína Vazdová, dlouholetá chovatelka bearded kolií z chs od Emy Destinové.

Deštivé počasí posledních dnů nám ze dvorku udělalo jedny bahenní lázně. Takže změna všech plánů, státní svátek jsme oslavili prací. A psiska jakbysmet, místo tréninku na kolech pěkně pomáhali tahat kolečka plná zeminy. Fotoreport i s komentáři najdete zde.

     

Z mrazivého rána se vyloupl nádherný slunečný den. Barušce je už o mnoho lépe, dokonce opětuje Bustyho laškování! Je překrásné pozorovat její proměnu. Za tento týden se konečně i rozjedla, až nás překvapila. Žufrik se mnou zahradničil, jen přípravu na záhon provedle o dva metry vedle... ale to ještě vychytáme. I kozel může být zahradníkem. Na fotky můžete kouknout zde.

   

Vítr, déšť, kroupy, počasí, že by psa nevyhnal. My v tomhle nečase dobrovolně šlapeme po cestách necestách, po horách i nížinách. Škrábeme se z posledních sil na ten nejvyšší kopec v okolí, abychom si tam cvakli kontrolu a pokochali se výhledem na ranní rozbřesk, večerní červánky nebo jen mlžný opar, a vychutnali si neopakovatelný pocit dobytí vrcholu.
Kdyby si Žufrik řádně přečetl standard svého plemene, mohl chodit o víkendech na hony, občas na výstavy a věnovat se gaučingu. Jenže on si přečetl jen to, že retrívři milují aporty, jogging a dlouhé procházky... a tak jsme se proťapali k dogtrekkingu. I když se může zdát, že takový pes nemusí nic umět, opak je pravdou. Čím více toho umí, tím více vám těch 100 km ulehčí. Většinu povelů ale často ani nevyslovím, pokud jste s parťákem na jedné vlně, rozumíte si beze slov. A tak se nám podařilo se Žufrikem letos dosáhnout až na Mistra České republiky v dogtrekkingu. Za svou závodní kariéru již naťapal 2 373 závodních kilometrů, z toho letos 913 km. Čechohoráček Busty s Broňkem skončili ve své silně obsazené kategorii na 4. místě.

     

Letošní poslední závod v rámci mistrovství České republiky v dogtrekkingu je za námi. Po několika stokilometrových štrekách nás čekalo "jen" 83 km. Základní tábor byl opět v Držkové v kempu Patriot.

Celý týden bylo nádherné babí léto. Meteorologové se ale tentokrát s předpovědí studené fronty s přeháňkami nemýlili. Už v noci na pátek bubnoval do střechy auta prudký déšť. Ráno vypadalo nadějně, bez kapek. Broněk s Bustym odstartovali krátce po sedmé, já si užívám ještě vyhřátého spacáku. Dnes bych je stejně jen brzdila, kromě Žufrika totiž půjdu i chřipajznou za krkem. Uvidím, kam dojdu, třeba se nechám odvézt z trati. Přemýšlím, jestli vůbec odstartovat. Samozřejmě mi to nedá a za třičtvrtěhodinku stojím se Žufrikem na startu. Za vytrvalého deště stoupáme k první kontrole. Před Podkopnou Lhotou na nás někdo vylil kýbl z vodou... tak jsem si připadala, ani pod stromy nemělo smysl se schovávat. No jestli to takhle půjde dál, skončím na živé kontrole. Testuju nové vybavení do deště, takže vršek mám relativně v suchu, jen nové kalhoty se mi nechtělo brát, takže tepláky mám durch. Pokračování vyprávění najdete zde. Fotoreport je ke shlédnutí zde.

     

První podzimní den. Den mých narozenin. A jeden černoch do týmu navíc :). Náš flatí kamarád Art od Stříbrných rud je prý neunavitelný a tak jsem se nabídla, že ho vezmu na trek a pokusím se ho unavit. Artík se s námi vydal na víkend plný zážitků. Potkal ledního medvěda, spal pod širákem, uťapal 100 km za 24 hodin... Někteří to komentovali, že to má chudák za trest, asi musel paničku hodně zlobit. Přes prvotní nejistotu, co že se to bude dít, si trek nakonec užil. Celou štreku nádherně tahal. Poslední kilometry už nemohu nazvat "nádherně", ale na vině není on, ale moje nožičky :) Kluci si k mé velké radosti sedli, resp. vzájemně se tolerovali. Pokračování vyprávění najdete zde a obvyklou fotoreportáž z trasy najdete zde.

     

Výstava a sranda? "Sranda" byla už týden dopředu, kdy se mi porouchalo rozvozní vozidlo, můj Renaultík. Na této akci jsem totiž měla nabízet mražený sortiment ZMRZLÍKa, dle počasí zmrzliny pro dvounožce nebo krmné maso. Nakonec od nás obdržel alespoň každý dvounožec poukázku na jahodovou zmrzlinu, kterou jsme převezli v přenosném boxu.

Výstava byla určena pro všechny pejsky a jejich majitele, kteří si chtějí vyzkoušet, co taková výstava obnáší. Pejsek nemusel odpovídat přesnému standartu daného plemene, posuzoval se způsob vystavení a hlavně ochota pejska spolupracovat. Proto jsem ani Žufrika ani nenechávala stříhat. Žufrik stále chodí jak hajdalák, on se nese ideálně po 100 km! A to jsem se s ním byla před nástupem do kruhu proběhnout. A když píši proběhnout, tak jste mne mohli opravdu vidět běžet. No, spíš jsem se snažila udržet tělo ve vertikální poloze. Žufrik se kromě lásky k dummíkům a aportům prostě nějak minul plemenem...

Za to Busty zaujal na první pohled, vznešeným pohybem a nádhernou srstí. Skupinu neuznaných plemen tak s přehledem vyhrál a sbírku doplnil o nádhernou kokardu. Neustále ale chuděra doufal, že se bude běhat... Na fotky se můžete podívat zde.

   

Další trek v rámci mistrovství ČR se konal opět v Jeseníkách, tentokrát se základnou o něco níže, v Loučné nad Desnou. Počasí bylo pravý opak Šeráka - slunečno, vedro, vedro a zase vedro. V základním táboře nás přivítala libá vůně háravek. V tu ránu slintáme a snažíme se všechno očichat a přeznačkovat. Dvounožci za námi lítají, něco hulákají, ale to je nám vcelku jedno. Busty je z těch fenek tak vedle, že na tradičním psím rautu nic neochutnal. To já jo, já vypadal, jako když jsem týden nejedl. Panička pronesla něco o ostudě... U auta jsme dostali ještě další nášup, ale ani tady Busty nejedl. Busty díky háravkám ani v noci nespal... Jako kdyby nevěděl, co nás čeká, pak byl chudák unavenej...

Pokračování vyprávění najdete zde a fotoreportáž najdete zde.

     

I přes nepříznivé zdravotní vyhlídky je tu s námi Busty již třetím rokem. Kéž ho zdraví neopouští a zůstane mu jeho životní elán, ať toho s námi ještě hodně nachodí a naběhá. Za poslední měsíc se mu konečně po více jak půl roce podařilo přibrat, tak snad...

 

     

 

Strejda Šerák se tentokrát rozhodl prověřit psychickou odolnost všech účastníků tohoto Jesenického dogtrekkingu včetně jejich výbavy. Několikadenní déšť nepřestával a připravil nám všem krušné chvíle. I slavnostní zahájení proběhlo na dešti, vatra vzplála na několikátý pokus, jen oblíbený zahajovací raut pod střechou byl jako vždy v obležení.

Ráno se nám tedy vůbec nechtělo vstávat. Déšť bubnoval na střechu auta celou noc, obloha ocelově zatažená, žádné světlé vyhlídky na změnu počasí. Přesto jsme krátce po sedmé hodině odstartovali. Pokračování vyprávění najdete zde a pár fotek najdete zde, jen díky dešti jich moc není.

 

Další dogtrekking? Ano, ale tenhle byl koncipován především jako přebor národních plemen v dogtrekkingu (longu). A za druhé, výtěžek putoval na charitativní účely na rozdíl od jiných trekových akcí. O to více je škoda, že lidí dorazilo málo. Těžko říci, co lidi odradilo od účasti: Že závod není součástí mistrovství ČR (a pak že nikomu o body nejde, haha)? Počasí? Vždyť bylo nádherně! Spousty přihlášených na poslední chvíli svoji účast zrušili a někteří prostě nepřijeli. O to víc jsme si to my zbylí užili! Organizace, zázemí i počasí totiž bylo na jedničku!

Pokračování vyprávění najdete zde. Fotky z treku najdete zde.

   

I vydali jsme se tentokrát všichni na konec světa, do jámy lvové, země Osoblažské, do Dívčího hradu. Z minulých ročníků jsme věděli, že zdejší turistické značení je sporadické a nesouhlasí v podstatě s žádnou dostupnou mapou. Samotný itinerář dával čekat zábavu na trati - za padlým stromem vpravo, kolem tří mravenišť rovně, kontrola u velké břízy a podobně. Co ale na papíře vypadalo neskutečně, v reálu bylo o něco lepší. Itinerář jsem průběžně předčítala a přes den jsme tedy s blouděním neměli žádný problém, vše bylo navíc podpořeno značením na kamenech, cestě a stromech. V noci to bylo trochu složitější, ale tak jsem zapojila orientační smysl a vím, že potřebuji dojít támhle do té vesničky, tak prostě jdu tím směrem. Pokračování vyprávění najdete zde. Fotoreportáž najdete zde.

 

Další výzva v podobě trasy dlouhé 104 km nás zavedla do oblasti Žďárských vrchů. Základna byla v kempu u Velkého Dářka. Jelikož máme spousty práce s novým bydlením, rozhodli jsme se, že se zúčastním jen já a k sobě jsem si vybrala Bustyho. Busty i přes špatné kyčle a rakovinu zvládá štreky v pohodě a s nadšením. Žufrik dostal volno na zotavenou s drápky, na které teď bere koňský Kerabol. A udělala jsem dobře, protože vzhledem k vysokým teplotám a celkem dost asfaltu a štěrku na trase by to pro něj nebylo to nejlepší. Trasa částečně vedla místy, kudy vedl Jednooký vlk před 2 lety, takže Žufrik zas tak o moc nepřišel:)

Pokračování vyprávění najdete zde a fotoreportáž najdete zde.

 

8. ročník Krušnohorského dogtrekkingu se stejně jako vloni konal v Českém Středohoří. Opět se nedalo dýchat. Tentokrát jsem se ale vybavila kyslíkovou bombou! Ať žije asfaltový dogtrekking průmyslovými zónami! To ovšem ocení jen asmatici...
Základní tábor byl tentokrát v kempu Jordán u Opárna pod Lovošem. K překvapení mnoha účastníků nevedla trasa přes dva nejvyšší vrcholy Středohoří, na Lovoš ani na Milešovku. Za to několikrát vedla přes stavbu nové dálnice. Tady bylo značení často zmatečné, dvojité, ale nedali jsme se! Kocháme se pohledy na průmyslové Ústí, Teplice, Bílinu... Kousek přírody se ale také našel. Porta Bohemica, Vrkoč, vodopád u Vaňova, nějaký ten les s asfaltovou lesní pěšinou :). Tradiční Krušnohorskou živou kontrolu s palačinkami mnoho trekařů nenašlo, vynechalo a cestu si tak zkrátili ... a přesto nebyli diskvalifikováni. Čemu se vlastně stále divím? Před soumrakem dorážíme na zříceninu Sukoslav u Kostomlat. Pěkné, pěkné, že i uprostřed průmyslu se najde kus přírody, ale hory jsou prostě hory.
V Kostomlatech jsme si dali malou večeři a nocí jsme profrčeli. Je jasná noc, krásně se dýchá. Mapu jsme naštěstí měli aktuální, tak jsme nebloudili a šli přímo, ne jako ostatní... S rozbřeskem přicházíme do cíle. Trasu 87 km, která ve skutečnosti měla o něco víc, jsme tentokrát zvládli za 21 hodin a 2 minuty. Broněk tak překvapivě skončil na bramborovém místě a já se Žufrikem na druhém.
A protože jsem měla relativně dost sil, vyšlápli jsme si s Bustíkem odpoledne ještě na Lovoš pro turistickou známku. Fotky najdete zde.

Ještě jsme ani neodjeli, a už to vydalo na román. Poslední dva týdny mne znovu rozbolelo koleno, které jsem si v zimě ošklivě zranila. Trek nakonec odstartuju klasicky s kolenními bandážemi a tohle kolínko dostane navíc ortézu. A Broněk? Broněk se směr Brno sice vydal už ve středu, ale ten den se měl také vrátit. Nevrátil, protože ho nesložili (jezdí s kamionem). Čekal na čtvrteční ráno, ale ani ráno ho nesložili, se zbožím se měl vrátit do Tábora. Začala jsem hledat spojení vlakem, pak busem, o půlnoci z Florence a já bych ho v Brně vyzvedla nad ránem a hned na start... Než jsem stačila poslat rezervaci, přišla další změna. Nevrací se, jede do Olomouce... takže poťapu sama, nestihne se vrátit. Hodinu před odjezdem přišla další, příjemnější změna. Do Brna vezmeme náhradního řidiče, který se s kamionem vrátí, a Broněk bude moci jít na dogtrekking. Nabíráme ještě Terku s Cedrikem a vzhůru na letošní první long.

I přes tyhle nemalé potíže přijíždíme do Šlapanic překvapivě mezi prvními. Registrujeme se a konečně si oddychneme. Čeká nás 87 km, takže po večerním mítingu hajdy na kutě. Ráno jsme chtěli startovat hned v sedm, ale účastníků je tolik, že se na nás dostala řada až ve tři čtvrtě na osm. Psiska mají hned o zábavu postaráno, ve frontě na start je několik háravek, jedna přímo pod nosem. To není motivace (jak pronesl majitel), to je spíše k vzteku. Žufrik si samým vzrušením ani sednout nemohl. Konečně vyrážíme. Pro pokračování klikněte sem. Pro fotostřípky z trasy a základního tábora klikněte zde.

   

Bustyho ségra Bermaja Rychlá stopa (Mája) porodila 10.3. 4 kluky a 2 holky. Otcem je Barnabáš Jakubská hůrka. Bohužel svých potomků se nedožil. Prodělal operaci torzi žaludku, ale dostavily se pooperační komplikace, kterým Barnabáš podlehl. Štěňátka se mají čile k světu a všechna jsou již zadaná.

Žufrik byl dle mého očekávání ze štěňátek unešený, malé pejsky prostě zbožňuje. Busty se raději dvořil Máje, ale ta na jeho naléhání a výzvy k běhání nereagovala :) A my? My jsme si užili sobotu plnou odpočinku, žádný spěch, žádné hltání kilometrů, pohodááá...Fotky štěňátek naleznete ve fotoboudě.

 

V loňském roce Busty přičichl ke střapečku. Byla to láska na první pohled, na první běh. Záhy na to si vyběhal licenci. A dnes si okusil první coursingové závody. Byl předem jasný vítěz, za čhp běhá sám. Ostatní se zatím zdráhají přidat, bojí se, že by to podpořilo honění zvěře. Správný pes ale jistě pozná, jestli běží za igelitem nebo za flákotou. A protože za flákotou běhat nemůže, dopřáli jsme našemu sprinterovi běhání za střapcem. Je radost sledovat, jak moc ho to baví. Na pár mizerných fotek můžete juknout k nám do fotoboudy.