A protože při závodě jsme si slíbených Labských pískovců příliš neužili, vydali jsme se alespoň na blízké Ostrovské skály, konkrétně na Volské kameny. Busty s Broňkem se po chvilce vrátili do kempu zotavovat nožky, zatímco já s kamzíkem Žufrikem jsme lezli nahoru a dolů a překvapovaly horolezce a kochali se. Pokochejte se také na mých fotkách.

   

9. ročník Krušnohorského dogtrekkingu nesl podnázev Labské pískovce. Nebyli jsme jediní, kdo se těšil na tuto nádhernou oblast. Po registraci na místě jsme byli ale oba obrovsky zklamaní, protože namísto Labských pískovců nás čekala průmyslová trasa na Krupku a Cínovec. Takže opět Ústeckoteplický dogtrekking jako vloni, jen z druhé strany. Nadšením tedy nejásáme.

Veterinární přejímka v den startu byla až po sedmé hodině, čas startu upřesněn nebyl. Přesto se v půl osmé pořadatelé diví, že někteří již chtějí na trasu... to jsou mi věci. My vyrážíme krátce před osmou hodinou. Procházíme úsek Ostrovských skal do Sněžníku a dolů do Jílového. Odtud do kopečka na vyhlídku Výrovna. A zase dolů, po loukách nahoru a dolů. Kolem 20.km dost lidí bloudila, trochu jsem nechápala proč, ale když jsem si zpětně přečetla itinerář, už se nedivím. Naštěstí jsme šli čistě podle mapy a itinerářem se nenechali zmást, s mapou jaksi neseděl na více místech.

Na 24. km nás čeká tradiční krušnohorská občerstvovačka s vynikajícími palačinkami. Dávám si nášup a ještě mrkvičky do kapsy na cestu a vzhůru do Adolfova. Tady si vyhlížíme místo na noční pauzu, protože se tudy budeme vracet. Na rozsáhlých pláních připomíná slehlá tráva nedávný sníh. Sluníčko se už delší dobu schovávalo za mraky a ve vzduchu byl cítit déšť. Během další hodinky nás zastihly tři bouřky. 3 km do Krupky se táhneme po dalším asfaltovém úseku, listnatý les, minimum výhledů, nic. Před Krupkou mezi stromy je místy alespoň trochu mlhavý výhled na průmyslovou ústeckoteplickou zónu.

Krupku naštěstí procházíme jen krajem a kolem zříceniny pomalu stoupáme k loupežníkům a k rozcestí pod Sedmi štíty. Konečně trochu jiné, zajímavější přírody. Odtud pro změnu klesáme 3 km po silnici k další kontrole. A vzhůru na Cínovec. Místy leží zbytky sněhu. Busty z nich má obrovskou radost a válí se v nich. Na Cínovci dáváme podvečerní pauzu. Jsme na nejvyšším bodě trasy, odtud budeme víceméně jen klesat. Po necelých 3 km nás čeká další kontrolní bod. Opět se tu prý dost bloudilo...?? Denní část nás nijak nenadchla, takže pokračujeme na noční pochod ideální rovnou cestou až na Komáří Vížku. Tady usedáme na terásku zavřeného bistra a kocháme se výhledem na noční světélkující průmyslovou zónu. Je jasná noc, jen ten měsíc chybí.

Přes Fojtovickou pláň se vracíme do Habartic a odtud opět po silnici do Adolfova. Vyhlašuji půlnoční pauzu! Do cíle zbývá 20 km. Od Cínovce stále mírně klesáme, z Adolfova jdeme po cyklostezce do Krásného lesa a k poslední kontrole v podjezdu pod dálnicí. Pokračujeme po cyklostezce do Petrovic, typicky hraniční vísky s množstvím vietnamských stánků plných trpaslíků, autopoklic a kdoví čeho ještě. Na tohle ale opravdu nemusíme chodit dogtrekking a platit drahé startovné... Odtud pokračujeme přes Rajec na žlutou a po 2 km jsme v kempu. Trasu dlouhou 89,5 km jsme nakonec zvládli i s několika odpočívkami za 21 hodin a 35 minut, fotky naleznete zde.

   

Na Velký pátek jsme vyrazili na letošní první oficiální dogtrekking, na již 10. ročník Šlapanického vlka Moravským krasem. Trasa závodu byla pohodová, rovinatá, rychlá, technicky naprosto nenáročná. Tomu odpovídaly i běžecké výsledky. Ostatně už ráno na startu jsem zapochybovala, zda nejsme na canicrossovém přeboru. Úderem sedmé hodiny ranní začali na trasu "vybíhat" jednotliví účastníci s gpskou v ruce a s očima upřenými na displej...něco je špatně...

Vyrážíme krátce po půl osmé a hned na prvním kilometru nás několik závodníků, co startovali za námi, předběhlo zkratkou v kopci. V klidu pokračujeme tradičně přes Bedřichovice do Podolí a dále na Horákovskou myslivnu. Zde odbočujeme na Horákov, abychom tudy za necelých 16 hodin prošli za svitu měsíčku. Kolem cementárny pokračujeme údolím do Pozořic, kde je první kontrolní bod. Lesními cestičkami pokračujeme na Vildenberk do Vítovic, kde nás čeká další kontrola. Po pořadatelském značení pokračujeme přes Olšany do Nemojan a dále k vypuštěnému Pístovickému rybníku. Trasa vede lesními a polními cestami, žádné velké kopce, cesta vesele ubíhá. Komárov, Dědice, Hamiltony, Rychtářov...

Před Rychtářovem neodoláme posezení u křížku a dáváme pauzu. Samozřejmě nás hned spousty lidí předběhlo. Ale jakou radost jsme tím některým udělali! Někdy prostě k radosti stačí málo. Procházíme Ruprechtov a před soumrakem sbíháme do nám známého Rakoveckého údolí. V Bukovince potkáváme pár trekařů a společně pokračujeme přes mokřady na rozcestí Malá Říčka, kde je předposlední kontrola. Z K9 rovně po asfaltu, po 50 m vpravo do kopce a 5 km nevýrazným hřebenem... no to bude nuda, říkám si po přečtění itineráře. Nakonec to i vcelku rychle uteklo. Kousek před Hostěnicemi lovecký pes Žufrik :) zbystřil, nastavil slechy, otočil hlavu a mě bylo jasné, že v mlází je černá... po chvíli nám přes cestu pouhých 5 metrů před námi přeběhlo asi 10 pruhovaných selátek. Nejspíš i s bachyní, ale té jsme si nestihli všimnout, musela být šikovná a tichá. Strnuli jsem a chvíli jsme čekali...dobrý, cesta je volná. Z Hostěnic to máme projité už několikrát a příjde nám to jako kousek. Zbývá 11 km a to je teprve 23 hodin! Od Horákovské myslivny jdeme bez čelovek, občas vysvitné měsíc, je krásně vidět i po tmě. Z vesela míříme do cíle s krásným časem. Žufrik byl v cíli jak gumídek, kterého právě vypustili z ohrádky. To na Bustym únava byla znát. A na nás? Broňka bolelo opět koleno, já po strečinku mohu se Žufrikem na druhý kolo.

82 km dlouhou trasu se nám podařilo zdolat pro nás v rekordním čase na tak dlouhé štrece, a to za 16 hodin a 45 minut. Na umístění na bedně to ale tentokrát pro velkou účast běžců nestačilo. Mnohé to překvapilo, o to více, že nás ne. Obvyklou fotodokumentaci naleznete zde. Těším se na další trek do Krušných hor nebo na Slovensko, tam snad bude více fotografických cílů.

   

"V mínus dvaceti proťapat celou noc, to musíte mít drahou výbavu," slyšela jsem celý týden. Přežít arktickou noc na sněhu sice vyžaduje pořádnou výbavu, přesto vás taková výbava nemusí přijít draho. Nebudeme uvažovat o bivakovacích potřebách, jelikož jsme byli celou noc v pohybu a přes den jsme plánovali odpočinek v občerstvovnách. Ve stručnosti pro pobavení vám to tedy prozradím.

Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. Jedním ze základních způsobů oblékání je cibulový systém. Je lepší mít na sobě víc tenkých vrstev než málo tlustých (ale nic se nemá přehánět). Spodní vrstva by měla být hřejivá. Ta byla asi také jediným technickým prvkem v mém oblečení - triko Moira. Další části výbavy jsou k zasmání, nicméně svůj účel splnily na výbornou: např. 6 let stará péřovka z Tesca, oteplené leginy z Hypernovy či vlněné podkolenky z Plus discountu. Nejzajímavějším prvkem byly jistě lyžařské kalhoty světoznámé značky Kras Brno staré zhruba stejně jako já. Fleecové rukavice byly z pracovních potřeb, stejně jako zimní pohorky, nicméně podrážka ztuhla a připadala jsem si jako na bruslích. Proto pro mne byly neocenitelnou pomůckou řetězy na boty, resp. alpinky a nesmeky. Alpinky skvěle zpevnily můj krok, hroty se lehce zasekávali do ledu, zledovatělého sněhu i lesní cesty beze sněhu. Hroty jsou po celé délce podrážky, upevnění je pomocí popruhu. Nesmeky značky Magic Spikes mají menší hroty jen v přední části. Nezasekávají se tolik, občas mi proklouzli. Nazutí je ovšem díky gumovým popruhům mnohanásobně rychlejší než u alpinek. Osobně dávám přednost alpinkám, z nesmeků bolely nožky. Místo turistických hůlek jsem vyrazila s běžkařskými - mají ostrý hrot a nehrozí, že se složí, když se o ně opřu. Značka? Jesan Jeseník z minulého století.

Poslední nezbytnou vrstvu do mrazu představuje ochranný mastný krém na obličej. Ideální je Nivea, pro psiska pak lékařská vazelína, kterou jistě využijete i vy sami. K duhu přijde malá termoska s teplým čajem, trocha alkoholu a hořká čokoláda. Nemusíte být oblečeni ve značkovém oblečení od hlavy až k patě. Základem všeho je logické uvažování, selský rozum a trocha důvtipu. Ono, když je minus dvacet, všechno tuhne, zamrzá, technika je vám k ničemu...zachránit vás může jen ta šedá kůra mozková. Vyprávění o takové výpravě a výbavě, to je na dlouhé večery...

Jeden z nejmrazivějších víkendů této zimy, kdy padaly teplotní rekordy jsme nestrávili u kamen, nýbrž uprostřed této sibérie. Ano, vydali jsme se na Ledopádovou stovku, která se koná v rámci turistických pochodů Brtnické ledopády. Prvním úkolem bylo zmermomocnit přítulu k účasti na této akci. Druhou neméně důležitou bylo vybavení. Kromě několika vrstev teplého oblečení se velmi hodili i nesmeky a tzv. turistické mačky (každý tomu říká jinak). Zprávy kromě mrazivých teplot hlásili sněhovou pokrývku do 30 cm a ušlapané cestičky, takže sněžnice jsme brát nemuseli.

Na místo startu odjíždíme z kempu Valdek hromadně vlakem. Ve vlaku dostáváme itinerář a v Mikulášovicích startovní razítko a můžeme vyrazit vstříc mrazivé noci. A hned mám problém. Rozbil se mi zip u bundy. Místo startu osiřelo a já se marně snažím zapnout bundu. Toto pěkně začíná. Upínám jí tedy popruhy od ruksaku. Pár minut po startu a už jsme poslední. Míříme na první kontrolní bod, rozhlednu Tanečnice. Jestli jsem měla strach, že mi bude zima, tak první kilometry mě hodně rychle vyvedly z omylu. Potím se jak v nejparnějším létě. Rozhledna je otevřená, ale je mi takové horko, že nechci riskovat ještě větší propocení, takže nahoru nejdem. Odtud trasa vede přes Sebnitz a Ottendorf k Neumannmühle. Tady nás čekala malá stezka odvahy. Tedy spíše pejsky:) Schody nad mlýnem jsou pokryty velkým ledopádem. Broněk úsek sklouzal. Busty profesionálním okem usoudil, že tudy to nepůjde a obhlížel situaci jak zleva, tak zprava. Nikudy to ovšem obejít nešlo. Mezitím jsem se já na mačkách dostala doprostřed ledopádu a Bustyho nalákala, usměrnila skluz a poslala k Broňkovi. Žufrik se bál, ještě se stihl zachytit o postroj, takže tam tak nešťastně visel. Ledopád nakonec sjel jako tučňák po břiše a Broněk ho dole chytal, ale měl co dělat, málem oba skončili o patro níže. Já to sešla profesionálně na mačkách. To je taková nádhera, když má člověk správné vybavení!

Dál vedla cesta krásným úsekem Saského Švýcarska, všude kolem nás skaliska a rampouchy. Z Zeughausu se šplháme na Pohlshron. Foťák nějak zatuhnul, takže vyfotím jednu fotku a šup pod bundu, kterou mám ovšem pro dnešek větrací, takže foťáček si tepla moc neužije. Na kamenitém vrcholu je další kontrola. Pěkně přituhlo. Pokračujeme do Hinterhermsdorfu. Cestou si nás odškrtne tajná kontrola, a opravdu, jsme poslední :). Další kontrola je na rozhledně Weifberg. Broněk se jde pokochat nočním Saskem a já se snažím nalít psiskům vodu. Cola s bourbonem na baťohu zmrzla. Voda uvnitř baťohu je ještě v tekutém skupenství, ale jak jsem ji nalila do misky, mění se během několika sekund v ledovou tříšt. Co psiska nevypili na první loknutí, okamžitě zamrzá. Asi vážně bude zima. Přecijenom jsem ráda za všechny vrstvy oblečení, které na sobě mám. Druhé spodky a rukavice jsou ale stále v báglu v pohotovostní záloze.

Od rozhledny se vracíme do Čech, přes Mikulášovice na vrch Hrazený, kde je další kontrolní bod. Broňkovi se jde v botech opět špatně. Nechce jít druhou polovinu trasy. Já jsem zatím plně odhodlána a přemýšlím, jak jeho rozhodnutí zvrátit. A nepřemýšlím nad trasou a nechávám se slepě vést stopami pochodníků před námi. Velká chyba. Stopa se najednou proměnila ve spleť stop zběsile pobíhajících pochodníků v naději, že právě oni najdou vyhlídku a s ní i další kontrolní bod. Kontrolu jsme po chvíli našli, ale na opačné straně kopce, než vedli první stopy. Posadíme se na lavičku a pauzírujeme. Poslední kilometry v hlubokém sněhu byly obtížné, ztratili jsme hodně času. Postupně dospívám k názoru, že hold druhou polovinu stovky odpískám. Opět. Což mě štve. Odtud míříme do malebného Karlova údolí a zpět do kempu Valdek. Čas na 45 km otřesný. Dobrá, dobrá, na druhé kolečko nepůjdeme, ale radost z toho nemám.
Pár fotek z cesty zde.