I když se třeba přes rok míjíme, na přelomu roku se již po třetí vydáváme na společnou prochajdu. Tentokrát jsme zamířili do Klánovického lesa. Což máme kousek od našeho skladu. Takže na místo srazu jsme vyrazili pěšky. Dálku jsem nějak neodhadla a dorazili jsme s mírným zpožděním. Proběhlo velké vítání mezi pejsky, že paničky neslyšely jediného slova... Takže vzhůru do lesa.
Majky naposledy viděl Bustyho jako malé štěně. Teď byl překvapen, že na něj jeho výchovné metody nezabírají, takže Majky se Bustyho nezbavil do konce procházky. Žufrik se zas jal obtěžovat paničku, Benji jak mohl, vzhůru za zvěří a Bea? Ta jen nevěřícně kroutila hlavou, kam že jí to panička vzala. Psiska se řádně vylítala a unavila, což konečně paničky taky. Fotoreportáž doplněnou o komentáře najdete na rajčeti.

 

Znuděni vánočním flákáním vyrazili jsme vstříc zasněženým pláním, foukajícímu mrazivému větru, sněhovým vločkám lítajícím přímo do očí, slunečním paprskům odrážejícím se na čerstvě napadaném sněhu... K této romantice by se jistě více hodilo horské prostředí, ale musíme si vystačit s okolím Prahy. Psi na sněhu stokrát jinak naleznete na rajčeti.

   

Zamířili jsme na psí hřiště na Proseku. Kluci se vyběhali, ale žádní kamarádi nepřišli. Jen jeden se odvážil (resp. jeho pán), malý buldoček, co se prý bojí velkých psů. A taky hned začal na kluky vrčet. Busty vrčení ustál, spíš se začal stranit. Žufrik si ho přestal všímat a čmuchal si po svém. Chyba, ignorace se opět nevyplatila. Malej crittrsák se Žufrikovi zničehonic zakousl do kožichu. Štěstí, že kožich je opravdu zimní, buldoček měl hubu plnou chlupů :). Možná lepší, že se nám malí pejskové s Napoleonským komplexem vyhýbají. Pár fotek z hřiště na rajčeti.

 

Dlouho jsem nevzala na naší procházku foťák. Mělo být slunečno, klid mezi bouří, která přinese další várku sněhové nadílky. Sluníčko se schovávalo, vítr fučel, sníh měl tekuté skupenství... ale jo, kluci si to užili. Fotodokumentace jako obvykle na rajčeti.

   

Výsledek histologického rozboru potvrdil tezi zhoubného nádoru. Naštěstí v první fázi. Máme na výběr formu léčby. Buď kortikoidy, kde je údajná úspěšnost kolem 20 % nebo cytostatika. To obnáší celkem dost peněz, cca 12-15 tisíc: Infuze, čas, zvracení, zeslábnutí organismu, apatie, naděje? Údajně se jedná o 100 % metodu. Nevěřím, nic není stoprocentního. Proč by pak tolik lidí umíralo na rakovinu?
Pak je ještě jedna možnost. Vyčkat. Recidiva je možná v průběhu 6-12 měsíců. Je možná, ale není jistá! Ať se rozhodneme pro to či ono, stejně si budeme ve výsledku vyčítat, že jsme neudělali to druhé. A pokud s ohledem na špatné kyčle zvolíme třetí možnost, jistojistě nás spousta lidí odsoudí. Jenže ona je tenká, tenoučká nitka mezi láskou a týráním...
Každopádně do jídelníčku už jsem Bustymu zařadila chřest a javorový sirup (máte-li další tipy, napište nám do knihy návštěv!). Ať už mu život znepříjemňuje dysplazie nebo zkrátí rakovina, zažije ho s námi na plno. Vždyť radost ze života je ten nejlepší lék!

Dají si zmrzlinu! Ale také pomuchlují Žufrika, protože mu dneska jsou 4 roky! Všechny fotky najdete na rajčeti.

   

Je to přesně rok, co Busty absolvoval RTG vyšetření na dysplazii s pozitivním nálezem. Kromě toho veterinář diagnostikoval bulku v tříslech s komentem, že je malá a řezání je zbytečné. Bulka byla stabilní, ale rok se s rokem sešel, a bulka dostala své jméno. Mastocytom. Naplánované canisterapeutické zkoušky, long distance závody, vše se ruší.

Mastocytom je tvořen maligně zvrhlými žírnými buňkami neboli mastocyty. Najdeme jej nejčastěji v oblasti třísel, šourku a dolních končetin. Mastocyt je zvláštní buňka, která má svůj původ v kostní dřeni. Nejvíce se podobá bílé krvince, která se jmenuje basofilní leukocyt, ale není s ním totožná. Krevním oběhem se dostává do vazivové tkáně. Je to typický nádor psů středního věku. Podle histologického nálezu lze mastocytomy rozdělit do tří stupňů:
1. dobře diferencovaný
2. středně diferencovaný
3. nediferencovaný (anaplastický).

Budeme pevně doufat, že výsledky histologického rozboru vzorku potvrdí první stupeň, který je relativně "přátelský". Operace proběhla bez komplikací, jen probírání z narkozy Bustymu dalo pěkně zabrat. Večer kvíkal při každém pokusu o pohyb, protože doktor mu musel vzít tkáň až u kolenního vazu. Hotová hromádka neštěstí. Dnes jsem ho ale už na procházce musela mírnit. Jen přibrat musí, od středy zhubl o 3 kila:(, což není nic dobrého v souvislosti s nádorem...
Pár fotek pro otrlejší naleznete pod tímto odkazem.

29.11.2010 S Bustym jsem dnes byla na kontrole. Rána se hojí vcelku dobře, i když ne nejlépe. Stehy vytaženy, na výsledky stále čekáme.

Prochajda okolím Štěchovické přehrady: čekali jsme sv. Martina, zatímco Žufrik se zvesela koupal a já opalovala. Navštívili jsme Goldyho, štěňě zlatého retrívra, a kluci mu pěkně prohnali faldíky. Přes kopec jsme pak zaskočili na kukandu na závody psích spřežení na Točníku. Nakonec jsem byla i ráda, že jsme se nepřihlásili, na naše chlupaté potvůrky bylo moc velké teplo. Víkend jsme zakončili na Vltavotýnsku. Obrazem vše zde.

Další z řady podzimních závodů se konal u Nového Domu na Rakovnicku. Do pátečního odpoledne jsem nevěděla, jestli Busty s Broňkem s námi pojedou ...

Já se Žufrikem jsem se odvážně přihlásila na MID, tedy 2 x 17,8 km. Vím, že golden nemá rychlost, ale vytrvalost Žufrikovi rozhodně nechybí. Věděla jsem, že to zvládne, jen jsem byla nervozní, za jak dlouho a jestli se nás časomíra dočká :) Startujeme mezi posledními. Žufrikův start je opět vlažný, kouká, kde co lítá, s kým by se pomazlil. Po půl kilometru naštěstí přepne režim na seveřana a jedeme. Pokračování vyprávění naleznete v bikejöringu.

Busty večer vypadal po dvoufázovém tréninku na kole poněkud použitě. 2 x 5 km mu dalo nějak zabrat, zatímco Žufrikovi 2 x 10 km energie nijak neubralo. Tento nepoměr energie tažný pes versus gaučák, byť lovečák, málokdo chápe... Jak ráno Busty uviděl postroje a baťůžek, únava se rychle vytratila.

Pokračování naleznete v dogtrekkingu a fotky naleznete na rajčeti.

Ranní mrazíky, mlhavá dopoledne, inverzní počasí, nádherná odpoledne s modravou oblohou a barevnou přírodou. Když se babí léto pěkně vybarví, je to ráj pro fotografy. Jen mít ten správný přístroj. Ten sice nemám, ale snažím se vymáčknout to nejlepší z mého současného foťáku :) Podzimní procházky v okolí Tetína, Točníku, Štěchovic a psí nekonečné dovádění, to vše naleznete v novém albu na našem rajčeti.

Sezóna podzimních závodů psích spřežení je v plném proudu. Hrobské jízdy jsme se nemohli účastnit, ale Vroutecký sprint jsme si nenechali ujít. Počasí ukázalo, jak má vypadat správné babí léto, obloha bez mráčků, příjemná atmosféra, plná polní kuchyně :), no prostě paráda. Opět se závodilo kromě psích spřežení i v kategoriích bikejöringu, scooteringu a canicrossu.

Pokračování naleznete v bikejöringu. Fotogalerie ze závodů je tentokrát rozdělena na sobotu a neděli. Přesné výsledky najdete u kluků v tabulkách.

Broněk je zas v práci, takže žádný závody, ale vyrazili jsme alespoň na IV. HafBO pochod pořádaný naší ZKO. Nešlo se na čas, takže jsme šli na pohodu. Navíc Busty za sebou táhl novou dogtrekkařkou krev, Bonču :) Trasa byla kratičká, aby neodradila některé účastníky :) Pouhých 14 km a vedla z Černošich přes Vonoklasy, Mořinku na Karlštejn. Zde byly připraveny soutěže, které předpokládaly hlavně dobrou paměť páníčků! Určit polohu míst zobrazených na fotografiích a tzv. kimovka, tj. zapamatovat si sled cviků se psem, a po té je bezchybně předvést. Žádná sláva, podle mne, ale nakonec jsem se Žufrikem uhrála 3.místo! Bonča s Bustíkem trochu "bojovala", ale šlo především o zábavu.
A protože i Bonča byla stále svěží (první delší výšlap a hned v tahu se psem), nazpět jsme nejeli vlakem jako všichni, ale hezky pochodovali po svých přes Malou Ameriku, Mexiko, Velkou Ameriku, Mořinu, Roblín do Vonoklas a odtud šupem do Černošic. Nakonec jsme tedy dali 30 km jakoby nic. Fotodokumentaci naleznete na rajčeti.

Další z dogtrekkingových akcí, letos pro nás poslední. Nejdelší (102 km), s nejvyšším převýšením (3600 m), s množstvím doplňkových soutěží, ale také s možností zkrátit si trasu dle vlastních schopností a možností. Nemohli jsme prostě chybět!
Vyrážíme ráno z Prezidentské chaty nad Bedřichovem a hned po půl kilometru nás čeká kontrola povinné výbavy. Zároveň ale i první z mnoha rozhleden, Královka. Svižně vybíhám pro první nepovinnou kontrolu až nahoru. Další kontrola nás čeká u přehrady na Černé Nise. Podél přehrady je cesta rozmáčená a fotografové číhají na každé naše klopýtnutí. Nedočkají se, a nadávání naštěstí nemohou zvěčnit.

Pokračování naleznete v dogtrekkingu. Obvyklou fotoreportáž naleznete na rajčeti.

Zatímco kluci v sobotu odpočívali po náročném treku, já se Žufrikem jsem brázdila po hradeckém letišti, kde se konal již 10. ročník největšího setkání autodopravců ve střední Evropě. Celkem bylo letos registrováno 373 trucků a na plochu se přišlo podívat něco přes 12 tisíc návštěvníků.

Zúčastnila jsem se sprintů, i když v případě těžké mrazírenské nástavby jde opravdu jen o účast, ale poslední jsem neskončila. Ani v případě jízdy zručnosti jsem nezahálela a předvedla čistou jízdu plnou skřípění gum a nebezpečného naklánění :) K tomu jsem ještě provezla moderátora celé akce, Pepu Melena, takže diváci měli moji jízdu zručnosti skutečně on-line. V podvečer začal oblíbený rej světlušek, neboli přehlídka osvícených kamionů, pastva pro oči. Souběžně s tím začal večerní program v podobě vystoupení Rudy z Ostravy a Teplé buchty.

V neděli se pak konaly finálové jízdy. Ve sprintech opět vybrali všechno lehké dodávky a v tahačích rychlí maďaři :) Ani vyhlášení nejhezčích trucků nepřineslo žádné převratné změny, i když já letos s pohárem nepočítala...ano, i já tento víkend doplnila sbírku pohárů o jeden kousek... Renda byl ohodnocen jako 3. nejhezčí dodávka Truckfestu 2010! Fotky z celé akce najdete na rajčeti.

Loganův trek volně navazuje na úspěšnou sérii dogtrekkinových závodů Krajem Oty Pavla. Bohužel se koná v termínu, kdy se koná spousty jiných pěkných akcí, včetně těch psích. Pro mne od začátku jasná věc, jedu na Truckfest. Naše barvy tak hájili jen Broněk s Bustym.
Kluky jsem ráno vyprovodila z kempu a fotila, fotila a fotila . První zastávku jsem udělala u lomů na Mořině, kde jsme si se Žufrikem v klidu již po několikáté prohlídli Velkou Ameriku i Mexiko. Nafotila jsem pár účastníků a jela dál. V Loděnicích jsem si koupila sváču a hurá zpátky do Sv. Jána. Tady jsem s klukama solídárně vyšplhala až na vyhlídku, kde byla 3. kontrola. V Srbsku jsme si pak dali společný oběd a rozloučili. Kluci pokračovali v pěkném tempu dál, kéž by jim to takhle vydrželo až do cíle. Se Žufrikem jsem jela domů a zítra vzhůru na Truckfest! Fotomomentky z prvního dne long trasy najdete na rajčeti.

Aktuálně z tratě: Ve 3 hodiny 4 minuty dorazil Broněk s Bustym zdárně do cíle a zvládl 90 km za 19 hodin 52 minuty! Tento výkon postačil na 3.místo v kategorii DTM2.

Klubová výstava českého horského psa se tentokrát konala v rekreačním středisku Valcha u Počátek na Pelhřimovsku. Ač se výstava pořádala uprostřed přírody, pro výstavní kruh bylo zvoleno nešťastně hřiště s asfaltovým povrchem. Účast jsme tentokrát pojali víceméně jako povinnou, protože kvůli tomuto rozhodčímu bychom určitě na výstavu nejeli. O subjektivním hodnocení rozhodčích jsem toho myslím na našem webu už hodně napsala, takže k tomu se již vyjadřovat nebudu. Úsměvné ale je, že dobrá polovina doprovodných průpovídek byla stejná jako při předchozím posuzování, kdy mě z kruhu vyprovodil slovy: "Změňte rozhodčího, bude to výborná". Jinými slovy, vy dva se mi nelíbíte :) Jasný, zapíšeme si to za uši a VD do výstavní tabulky. I přes toto ohodnocení jsme ale nakonec vybojovali 4. místo.
Celý článek naleznete v sekci výstavy. Fotomomentky z výstavy jsou jako obvykle na rajčeti.

Déšt, vítr, zima, sluníčko, déšť. To je charakteristika dnešního počasí. Měli jsme ale štěstí, že nás výstavní kruh byl pod stanem. Navíc jsme na posouzení čekali až do 13 hodin. Sešli se čtyři čechohoráci. Cheron Růžová louka, mladičká Escada od Kamenité říčky a nevlastní ségra Bustyho Aira Rychlá stopa.

Busty se prvně prezentoval ve třídě otevřené. S přehledem získal ocenění VÝBORNÝ a v rozběhu pak titul CAC. V závěrečném kolečku vybojoval BOB! To pro nás znamenalo nejen předvedení v rámci Velké národní ceny, ale i boj o umístění. Bohužel jsme opět slyšeli to známé: "...a děkujeme českému horskému psovi...". Pak měla následovat ještě soutěž o BIG non FCI, ale dnes se na to jednoduše vykašlali, takže jsme neměli možnost dále soutěžit. Nakonec jsem měla problém i vydyndat z nich pohár za BOBa, jelikož ten se předával právě při závěrečných bojích o BIG. Prostě chaos, což mi k mému úžasu potvrdil i ředitel celé akce. Fakt skvělá vizitka celé výstavy. Zrovna na této výstavě nás před lety podobný chaos stál Žufrikovu účast na závěrečném boji o nejlepší dorost. Kdo ví... každopádně teď už jsem zkušenější :)

Vzhledem k zátěži při našem sportování dnes Žufrik absolvoval kontrolní rentgenologické vyšetření na DKK. První, oficiální, absolvoval ve 12 měsících s výsledkem 0/0. I po třech letech sportování má na kloubech předpisové nulky! Vyšetření páteře i čéšek je též bez pozitivního nálezu.

Vrátili jsme se z 2. ročníku Jizerskohorského dogtrekkingu. Reportážičku sepíšu v týdnu. Nyní jen v krátkosti: Busty s Broňkem obhájil loňské prvenství v kategorii DTM2 a i letos vystoupal na 1. místo. Já se Žufrikem překvapila hlavně sama sebe, když jsem dosáhla na 3. místo! Část trati jsme šli spolu, část každý zvlášť, ale oba jsme zvládli trasu 39 km pod 7 hodin!
Fotky jsou jak z trasy závodu, tak z našeho nedělního výletu na Polední kameny a Frýdlantské cimuří .

Dogtrekkingová akce Hledání Kukačky se konala v Oseku u Duchcova, v podhůří Krušných hor. Rosničky se naštěstí v předpovědi spletly, i když to celou noc vůbec tak nevypadalo.
Změna je život. Tentokrát jsem se vydala na krátkou trasu, 18 km výlet. A ještě jedna podstatná změna. Parťákem mi byl čechohoráček Busty. Celé vyprávění naleznete v toulkách. I přes rychlé tempo jsem si našla čas na fotografování.

Je na čase obnovit naše pravidelné porozvozní procházky. Žufrikovy chybí. Jenže místa podél rozvozních tras začínám mít prochozené. Tentokrát jsme se vydali od Štěchovice do údolí Kocáby. Odtud podél Kocáby přes trampské osady Havran, Dashwood, kde mají nápis na skále jak v Holywoodu, Askalonu do Lečic. Po 10 km se konečně dalo se Žufrikem i koukat po houbách. A když už jsem našla malou osadu pravých hříbků, tak ten bílej medvídek zase rozšálpl vosí hnízdo a stál v něm, protože si ničeho nevšiml. V duchu hesla "Kdo uteče, ten vyhraje" beru nohy na ramena volám na Žufrika. Žufrik se ztrácí v roji...snaží se běžet, ale moc to chudáčkovi nešlo. Sváděl ukrutný boj tlapkama se všudypřítomnýma vosama. Dvakrát se zastavil, po třetí se konečně z pichlavého sevření vymanil. S knikavým hláskem si začíná probírat kožíšek. Asi toho dostal dost do kouliček, protože se chladí o zem jak Busty žabák :)
Fotit v podstatě nebylo nic moc, šli jsme stále lesními úseky, ale přeci jenom pár fotomomentek naleznete na rajčeti.

Je to neuvěřitelné, jak ten čas letí... Bustymu už jsou dva roky! K narozkám dostal velkou hovězí kost. Po pravdě si s ní moc nevěděl rady...ale o zábavu bylo postaráno na několik dní. Za to Žufrik jí pohrdl a dal přednost svým oblíbeným polínkům. Co je tohleto za psa? :)

Busty dostal ještě něco. Novou zábavu v podobě pneumatiky z dodávky. Když hold vždy není po ruce páníček na trénink... Pár fotek z posledních dnů naleznete na našem rajčeti.

O uplynulém víkendu se konal již 7. ročník dogtrekkového závodu Stopou strejdy Šeráka. Základna byla jako každoročně v lyžařském areálu Miroslav v Lázních Lipová.Trasa tentokrát neměla přes 100 km, ani avizovaných 90 km. Kvůli očekávanému vedru byla trasa zkrácena na 81,5 km. Nakonec nás netrápilo vedro, ale vytrvalý dešť. Celé vyprávění naleznete v toulkách Obvyklou fotodokumentaci z trasy naleznete na rajčeti.

Závody se konaly nedaleko Prahy a rozhodování o tom, zda pojedeme na výstavu nebo na závody, bylo v našem případě jednoduché. Kromě canicrossu byly vypsány i kategorie bikejöring a scootering. Oba jsme startovaly v BKJ.
Celý článek naleznete v sekci bikejöringu. Momentky naleznete na našem rajčeti a profifotky u Moniky Bystrianské.

Vzali jsme Bustyho "trochu" proběhnout :). Ano, opět jsme byli na coursingu, tentokrát nás doprovázel i páníček se Žufrikem. Busty bez problému splnil i další licenční běhy. Příště si však musím vzít na start mačky...baví ho to náramně! Díky vedrům posledních dnů byl začátek posunut na dřívější hodinu a oba licenční běhy proběhly hned na začátku. Byli jsme tak během hodinky hotoví a mohli jít k vodě. Vodu vzali kluci útokem u Veltrus a Žufrika jsme opět ani po hodině nemohli dostat domů :( Fotky naleznete na rajčeti a videozáznam z Bustyho běhů na YouTube.

Díky tropickým teplotám, které panovaly poslední týdny, jsem začala uvažovat, že snad nepojedem. Já to ve vedru neudejchám, psiska padnou do stínu a Broněk bude nadávat... no nic, naplánovali jsme se přes poledne pauzu a zbytek doženem v noci. Pokračování o tom, jak jsme přežili, Žufrika z vody dostat nemohli a jak se před námi schovávalo turistické značení najdete v toulkách. A fotky samozřejmě na rajčeti.

Neděle a páníček nevstává do práce? No to je svátek! Hurá ven! Před cvičákem jsme vyrazili na krátký výletík na Mořinu. Z Mořiny jsme se vydali po žluté na Velkou Ameriku. K našemu úžasu jezdí na dno Ameriky už i auta, okolí je jedno velké parkoviště. To jsou mi věci! Chtěla jsem kluky vyfotit na vyhlídce, kde jsem je fotila před rokem a půl, kdy byl stračena malej prďola, ale nebylo tam prostě místo. Pak jsme zašli k Mexiku a dál na Malou Ameriku. Tady jsme odbočili mimo turistické značení, kde jsme si mohli vychutnávat poklid a blahodárný chládek stromů. Našli jsme i Liščí lom, ale na další už nam nezbyl čas. V podvečer nás totiž čekal cvičák! Bez fotek by to nešlo, takže pár momentek na rajčeti.

Po dvou měsících od prvního tréninku jsem Bustyho přihlásila rovnou na licenční běhy, které jsou potřeba k získání coursingové licence. Poznala jsem, že mu mohu v tomto směru věřit a že jeho nezdolná touha běhat a lovit mě nezklame. Busty nezklamal. Dokonce byl pochválen, neboť už jsou vidět pokroky, začíná si nadbíhat a při druhém dnešním běhu se dokonce nesměle zakousl! Už se těším na ty zakousnuté slepice...
Po dokončení licence můžeme začít závodit... ale s kým? Jen sami se sebou, pro radost, protože tu nemáme konkurenci. Zní to monstrózne, co? V coursingu se totiž běhá a hodnotí podle plemen. A o dalším zástupci tohoto plemene s coursingovou licenci nikdo neví.
Rozmazané momentky (foťák této kvality prostě nemá tak rychlou uzávěrku... grrr) najdete jako obvykle na rajčeti.

Žufrik se zase vymódil za polovičního flata a tak nutně následovala koupačka. V mapě jsem našla modrou loužičku u Hradešína a tak jsme tuhle louži jeli vyzkoušet. Po půl hodině čvachtání byl ze Žufrika opět zlatý retrívr. I na cvičení aportů došlo, jukněte na fotky.

Původně jsme měli jet na Šumavu na celý víkend. Těšila jsem se na nádherné Šumavské hvozdy, letní počasí, azuro. Ovšem pak přišel Broněk s tím, že musí zase do práce. Tak hold pojedu až v sobotu a uděláme si výlet jen s Bustym. Jenže v pátek přišla druhá jobovka - foťák. S funkčností bojuju už přes rok, bohužel foťák začíná vyhrávat. Pořízení fotky se tak stalo loterií s nejistým výsledkem. To bylo pro mne poslední kapkou v rozhodování a nakonec jsme jeli jen na nedělní výstavu. Zdá se vám to málo? Když je vše proti vám, nic se nedaří, co může, tak se pokazí, naprosto ztrácíte chuť do čehokoli. Tak život dělá z optimisty zarytého pesimistu.
A jak bylo na výstavě? Speciální výstava ČHP se konala při národní výstavě v Klatovech. Posuzovala p. Z.Holmerová a nejen ona svým přístupem vykouzlila příjemnou atmosféru. Busty se prezentoval v mezitřídě a vyběhal si známku VÝBORNÝ 1 i s titulem CAC. Díky tomu nás čekal ještě jeden souboj, a to o nejlepšího psa. Jenže Busty začal opět svým oblíbeným mimochodem... na poslední chvíli se mi ho podařilo přehodit na ten správný rytmus a Vítěz speciální výstavy, resp. nejlepší pes, byl náš! V závěru výstavy jsme ještě běželi s fenkou Arletou Dilegrej o celkového vítěze plemene, ale právě kvůli běhu nám toto vítězství uniklo. Nám to ale nevadí, výstava byla beztak úspěšná! Pár fotek, co přežilo virus fotoaparatus najdete na rajčeti.

Máme za sebou náš letošní druhý oficiální dogtrek. Trasa měřila 95 km a vedla Moravským krasem. Prozkoumali jsme Rudické propadání i větrný mlýn, zažili jsme úžasný noční přechod skalnatého hřebene Babí lom, jež jít v noci je údajně sebevražda...ale nebyli jsme sami, kdo tento úsek zvládl v noci a kdo jím byl také nadšen... i když takových nás bylo pomálu. Kromě prvních 30 km nás provázelo na kadém kroku všudypřítomné bahno. Dvakrát jsme zmokli, po třetí bouřce jsme přepadli hospůdku ve Vranově, kde nám ochotně poskytli azyl v samostatném salonku. Usušili jsme se, hladové žaludky nakrmili, odpočali a pokračovali nočním pochodem. Broněk v noci značně zaostával, takže celou noc jsem "odtáhla" já. Jako obvykle se mi šlo v noci dobře, obloha byla protrhaná a nad ránem nebyla ani moc velká zima. Takže když jsme zastavili u lavičky, abysi Broněk vyndal kamínek z boty, nějak neplánovaně jsme usnuli a spali skoro hodinku... Do tábora jsme dorazili krátce před 11 hodinou dopolední (trasu jsme zvládli za 27,5 hodiny). Za necelou hodinu přišel další trhák... to vám byla slast, pozorovat ten nečas z pod suché deky, na měkkoučkém polštářku :) Těch na trase, mi bylo líto... "24" si určitě ještě někdy zkusíme, ale další treky se budeme spíše kochat horskými scenériemi.
Fotky najdete na rajčeti.

Již třetí ročník setkání řidičů a příznivců trucků se konal na letišti Hoškovice u Mnichova Hradiště. Ani tento ročník jsme nevynechali, byť jsme zavítali jen na sobotu. Broňkovi se moc nechtělo, zaměstnavatel mu tahač nepůjčí a svoje autíčko už oplakal. Ale přeci jenom je tu jeden tahač, který ho vždy odzbrojí a utěší. Čechohoráček Busty.
Broněk si užil spanilou jízdu s mým Renaultem, já fotila a soutěžila v doprovodných soutěžích. S přehledem jsem obhájila loňské vítězství v koulení dakarskou pneumatikou a nově si přidala i vítězství v manipulaci s paleťákem a paletami.
Pro kluky jsem s jedním z pořadatelů předem domluvila ukázkovou exhibici dogbikejöringu. Nakonec ale s našimi závodníky nikdo nechtěl jet! Přemluvila jsem tedy přímo Davida a tak se na start sprintu na 200 m postavil Busty s Broňkem proti čtyřkolce "jezevčíku", který ale sprint odjel pozpátku. Když se kluci rozjeli, obecenstvo jen zašumělo. Nikdo zřejmě nečekal, jak čechohorák vypálí. A to zdaleka na mistrovské časy nedosáhne. Nad čtyřkolkou s přehledem zvítězili :)
Ač jízda zručnosti s touto netypickou soupravou nebyla v plánu, nakonec kluci zvládli i tu! Jen Busty na konci tratě už páníčka nechápal, kam to vlastně chce jet :) Doleva nebo doprava?
Fotky najdete na rajčeti.

Když jsme se dozvěděla, kdo bude posuzovat, málem jsme jeli raději na závody. Ale bylo mi líto zaplaceného poplatku. Kdepa, jednou jsme přihášení, tak jdeme. Posuzovala Mgr. B. Ovesná. Na řadu jsme se dostali kolem poledního. Busty už je řádně otráven, a tak ve výstavním kruhu kravne, je rád, že běháme. Postoj, zoubky, kulky, postoj... gratuluji, V1 CAC, počkejte si ... Zírám. Bleskové posouzení, navíc s nečekaným výsledkem. Posuzovatelé mne stále překvapují, i když tentokrát v náš prospěch. Paní Ovesné se líbil projevený temperament:) Odpoledne jsme se ještě zúčastnili přehlídky národních plemen. Na fotky se tentokrát můžete podívat na stránky chovatelské stanice Di-le-grej.

Přinášíme exkluzivní fotozpověď republikového přeborníka ve sběru klíšťat. Své tajemství odhalil zcela nečekaně na krátké prochajdě ke keltskému hradišti na Závisti u Dolních Břežan.

Jsme zpět z Krušnohorského dogtrekkingu, který se letos přesunul do Českého Středohoří. Trasa měřila 97,5 km, a naším cílem bylo ji zvládnout do 24 hodin, tudíž jít nonstop.
Pokračování v toulkách. Fotky najdete na rajčeti.

Busty strašně rád běhá, o tom není pochyb. Ale poběží také sám, bez tahu? Bez páníčka? Ano, i s takovým názorem jsem se setkala. Přesto jsem se s Bustym vydala na coursingový trénink do Kralup. Touhu běhat a nejlépe při tom něco lovit má téměř každý pes. Coursing je laicky řečeno terénní psí dostih, který se může běhat v přírodě prakticky kdekoliv, stačí k tomu „jen“ natáhnout lano kolem kladek a mít naviják, který lano se střapcem pohání.
Busty mi udělal obrovskou radost a všechny překvapil. Ačkoli si prvních pár sekund střapec nedůvěřivě prohlížel, jak mu utekl, zvědavost mu nedala a vyletěl za ním. První běh bývá málokdy "během", obvykle běží i páníček... Joo, to já jsem jen sledovala, jak to tomu šikulovy jde. Při druhém běhu už vystřeli jak při mushingu. Oba tréninkové běhy zaběhl jako profík a není pochyb, že do našeho nabitého diáře můžeme vtěsnat další sportovní aktivitu! Jen to čekání, než na nás příjde řada, je úmorné.
Pár amatérských fotek najdete jako obvykle na rajčeti.

A panička zase zahrabaná v práci...tak jak ji rozptýlíme? Jak na sebe upozorníme? Prostě jí k těm počítačům nepustím, bicykl je přeci zajímavější!

Vyrazili jsme za Broňkovým bratrem do Týna n/V. Psiska samozřejmě jela s námi a část dne patřila jen jim. Udělali jsme si pohodovou prochajdu okolím. Počasí nám přálo, po slibovaném dešti ani památka. V lese jsem navštívili při práci skorošvagra. Největší radost měli Žufrik s Bustym. Povolání dřevorubce je jim velmi blízké :) a hned začali s větvemi pomáhat.
Na louce jsme zas protrénovali přinášení dummíku a všichni se slunili. V přehradě se Žufrik řádně vybahnil, protože byla kvůli stavebním úpravám na hrázi upuštěna. Prvního jarního koupání i s protiproudem si užili kluci až pod přehradou. Tady se ale taky bohužel Žufrik při svém oblíbeném válendu rozřízl nohu zřejmě o pivní střep. Žufrik je ale tvrďák, a když nefňuká panička, nefňuká ani on. Takže v pohodě došel a tlapku mi nastavil až doma :) kluk šikovná. Odpoledne kluci odpočívali a kolem baráku pak lítali hluboko do noci. Dokumentační foto zde.

Z Prahy na Sázavu se dá dojet autem, posázavským pacifikem, na kole a nebo taky pěkně po svých! My jsme zvolili samozřejmě tu poslední variantu.
Vyrážíme z Běchovic přes Klánovice na Úvaly. Za Hradešínem nás už čekají nádherné lesy, které by málokdo v blízkosti Prahy hledal. Však mě taky překvapilo množství sněhu, které tu stále je. Žufrika zas zklamaly zamrzlé rybníky...ale i tak se vyráchal a ukázal, že ledu se už nebojí. Klíďo si z vody na něj vyleze. Ve Voděradských bučinách potkáváme konečně i pár lidí. Busty se Žufrikem dnes musí vypadat hladově, protože všichni pejskaři, které jsme tu potkali, hned brali své ne vždy nejmenší pejsky do náručí s dovětkem: "Ti by tě slupli jak malinu...".
Další kilometry se brodíme opět rozbředlým sněhem a skrytou ledovkou. Místy sálá z luk nádherné letní teplo, místy zas táhne arktický vzduch. Přemýšlím, proč zrovna děláme tenhle "sport"... proč raději nesedím doma...proč se tu brodím sněhem...
Pomalu se začíná smrákat, vybaluji čelovku, dávám klukům jídlo, pauzírujeme. Broněk pro nás totiž přijede až po práci, někdy po 22. hodině... Fotím, hážu klacky, cvičíme. Do Sázavy přicházíme se soumrakem, takže tady už nic nenafotím. Bustymu se dál už nechce, na zastávce se mu líbí. Přemýšlím, kudy dál, když už je tma. Nakonec se rozhodnu jít vstříc zelenému expresu (naše auto) směr Stříbrná Skalice. Jdeme po silnici a k mému překvapení jako jediní řádně osvětlení. Někteří jdou v protisměru, roztažení v celé šíři vozovky, bez osvětlení a odrazových prvků, a přitom s dětmi! Na Marjánce se na to chci vykašlat, ale kluci jsou najednou nějak čilí, jdeme dál. Nakonec jsme obsadili lavičku vedle náměstí ve Stříbrné Skalici a čekáme na zelený expres. Přijel akorát, když začalo pršet. Trasa nakonec měřila 55 km a všichni jsme příjemně unavení. Na fotky můžete juknout na rajče.

Žufrikovi se ráno do auta nějak nechtělo...za to Busty se tam cpal. Tak jel se mnou na rozvoz. Na jižní spojce dělal cukrbliky na kamioňáky, v centru se zas šklebil se na kolemjdoucí, prost chvíli neposeděl. Polední pauzu jsme strávili v lesích v okolí Štěchovic. Busty si užíval posledních zbytků sněhu, z kterých nádherně sálal chlad. Jinak bylo Bustymu totiž pěkné vedro... Jarní fotky naleznete na rajčeti.

Po několika jarních dnech se vrátila zima. Má cenu vůbec vyjíždět s autem? Nakonec jsme vyjeli i zdárně dobruslili na místo srazu, Roztok u Křivoklátu. S partou kamarádů jsme se vydali na Nezabudické skály, dál přes Nezabudice, Tyterský potok, Malou Bukovou, Pustověty, Kalubice zpět na Křivoklát a Roztoky. Trasa byla prezentována jako "vcelku rovinka". Krpál Nezabudických skal si pamatujeme z dogtrekku Ota Pavel, ale čekali nás ještě další, na zledovatělém sněhu nic moc. Z Pustovět nebýt při cestě zábradlí, tak jsme se nahoru asi nevyškrábali. Poslední sešup jsme absolvovali už za tmy. Tedy kromě nás, jelikož jsem si mistrně vzala čelovku.
Žufrik opět vyznával lásku bíglovi Ferdovi. Nemysleje na za sebou vláčící paničku přeletěl přes silnici, po níž právě jelo auto... mělo abs, takže všichni žijem. Ferda místo toho, aby ho oštěkl, se před ním ještě rozvalí... Busty po celou dobu krásně tahal, začíná i chápat povel za mnou. Tak snad bude páníček s dogtrekkovou výchovou spokojen :) Dokumentační foto zde.

Opět jsme zavítali do Povltaví, a to na naši oblíbenou liduprázdnou Kobylí dráhu. Tentokrát jsme ale nejprve vyšplhali nad přehradu a šli cestou necestou, lesem nelesem směr vyhlídka Kletecko. Cestu nám zkřížilo sice pár plotů, které jaksi v mapě nebyli, ale cíl jsme našli bez problémů. Pokochali se výhledem na trampskou osadu Ztracenka, vltavské meandry a také kamenné moře, u kterého vždy naše procházka podél vody skončila. Teď jsme museli přejít dva hřebeny, abychom tohle kamenné moře minuli. No, neminuli, špatný odhad mně zavedl těsně nad skály. Takže zpátky do kopce, a do ještě většího kopce... Druhý pokus už vyšel a ocitli jsme se přímo u vody. Odtud jsme šli již naší známou cestou zpět do Štěchovic. Žufrik byl z výletu unešen, nadšen, spokojen, zvláště když se panička táhla s míčkem a dummíkem. Z fotek to, myslím, přímo čiší :)

Aby si kluci provětrali trochu kožíšky, nechali jsme se odpoledne vyvézt za Prahu a domů se pak dostaň jak můžeš :) Miluju tyhle toulky, kdy není trasa, jen cíl. Psiska se vylítala, zatahala v zápřahu, i jsme si zaběhali. Busty se proběhl za tlupou zajíců, zatímco Žufrik se nechal odvolat, vivat výcvik! Na konci 25 km jsem Žufrika ale nemohla dostat domů. Co s tím klukem mám dělat? Hodila by se nám nějaká expedice z jednoho cípu světa na druhý... Fotky najdete na rajčeti.

Dneska si kluci provětrali kožuch se ségrou Žufrika Wendynou. Paničky probrali spousty novinek i lumpáren našich pejsků a psiska se vyřádila ve sněhu. Wendy chvílemi nevěřila, že ten prdlý lední medvídek může být její brácha ... fotky najdete na rajčeti.

Včerejší cestu z Olomouce do Prahy jsem si řádně užila. Sněhová kalamita má také své kouzlo. Pokud tedy nestojíte v 10ti km koloně pod kopcem a nečekáte marně na spásu v podobě pluhu, který se k vám ale nemůže dostat přes rozházené osobáky. Této variantě jsem se vyhnula a cestu řádně užila. A kluci si zas dneska užili 15ti kilometrovou procházku sněhovou nadílkou, která zasypala i Prahu. Pár fotek z Vinořského parku najdete zde. Takovou prochajdu bychom potřebovali denně!

Ne, výstavy opravdu nemusíme. Opět jsem se o tom přesvědčila. Doufala jsem v CAJCe, ale marně. Busty přebíhal do mimochodu, a tak jsme odcházeli s VD. Měla bych s ním více běhat...tss sem asi tryskomyš, ne? Pokračování ve výstavách.