AKTUÁLNÍ ŠTĚKY...CURRENT BARKS
LYŽE A SKIBOBY OPRÁŠIT! VYRÁŽÍME! 29.12.2012
V nížinách začíná pomalu jaro, i sněženky začínají vystrkovat růžky. Takže za sněhem musíme dojet. Drahou polovičku je zprvu těžké přesvědčit, navíc
to komplikuje jeho zaměstnání, ale vyrazili jsme alespoň na chvilku do Jizerských hor. Nahlédněte do naší
.
ZIMNÍ RADOVÁNKY 13.12.2012
Tak jsem po třičtvrtě roce vytáhla zase saně. Busty byl nadšen, bohužel - jako obvykle - jeho nadšení po pár metrech opadlo.
Už ani Žufrik se na to nemůže dívat, co je to za tažnýho psa...
Žufrik sice nemá rychlost, ale jeho nadšení do saní, skibobů či lyží je nádherné. Hlavně že je s paničkou!

122 km dlouhá středně náročná trasa Posázavím a Povltavím s převýšením 4200 m, to byl 19. ročník Pražské stovky. Předpověď počasí slibovala velmi nízké teploty a možná i díky tomu se z původních 600 registrovaných účastníků postavilo na start jen něco přes 300 odvážlivců.
Já s Bustym jsem byla mezi nimi. Pro Bustyho to byla první delší štreka od červencového kolapsu a tak jsme byli s Broňkem domluveni, že Busty půjde jen polovinu a na druhou si vezmu
Žufrika.
Startujeme úderem 22. hodiny v pátek večer z Modřan. První kilometry nás vedou po cyklostezce podél Vltavy a nahoru na Hradiště, kde je i první kontrola. Přes Károv a Jarov, kolem Zvolské Homole
míříme do Vraného, dále po silnici do Skochovic. Živá kontrola s občerstvením a teplým čajem přišla vhod. Je mi totiž zima a ne a ne se zahřát. Pokračujeme dál přes Oleško do Davle
a podél Sázavy do Pikovic, kde je další kontrola s občerstvením. Před námi je okruh Požárskými lesy, známá Grybla, Vlčí rokle. Na protilehlém břehu vidím kmitající světýlka... to je čelo závodu. Mají za sebou už o 20 km více.
Zima, sníh, zima. Mrznu. Těším se na svítání, byť bude ještě větší zima, ale
za světla už to bude optimističtější... Sluníčko vítám na 10. kontrole na vyhlídce Panská skála. Až mně tu najdou zmrzlou, budou se divit, že v baťohu mám teplý spodky... je mi taková zima,
že se mi nechce ani převlíkat, teď už to vydržím, ne? Občas mi mrznou prsty na rukou od hůlek, nohy překvapivě ne. V Kamenném přívozu je další občerstvení s tajnou kontrolou.
Busty udělal psí oči a už dostává žvanec. Sýr, salám, a tys ještě nic nedal... dej kůrku...už týden jsem nejedl! Prostě to s lidma umí. Odtud už jen necelých 9 km
do Pikovic, cíle první části. Ale těch 9 km mi trvá nějak dlouho. Potkáváme tři psy na volno...dalmatin se nedal odvolat a na Bustyho tvrdě zavrčel. Busty se
proti němu rozběhl a zničil mi zase sedák (jak to těm mašerům vydrží, to nechápu). Kluk šikovná se ale nechal odvolat. To majitelka dalmatina málem spadla do Sázavy,
jak s ní pes lomcoval a chtěl se vrhnout na Bustyho. Za další zatáčkou už na nás čekali Broněk se Žufrikem! Už se nás nemohli dočkat, však mi taky první půlka trvala déle, než jsem plánovala. Prvních (dle itineráře) 60 km jsem dala za 13 hodin.
V Pikovicích jsem vyfasovala itinerář na druhou půlku, najedla se a odpočala. Busty byl na výlet pěkně natěšený a na mých kolenou je to znát. Busty zvládl prvních 60 km bez problémů a citil se velmi ukřivděný, že nemůže dál pokračovat.
Do druhé půle vyrážím s čilým Žufrikem. Z Pikovic jdeme přes Medník a Třebsín na vyhlídku Máj. Odtud přes Pexův luh do Třebenic, kde je malé
občerstvení. Žufrik na přímluvu může dovnitř a hnes se s každým vítá. Dávám si jen čaj a hurá na Svatojánské proudy. Původně jsem je chtěla zvládnout za světla, ale to jsem se
asi přecenila. Hlavně by mě nesměly bolet kolena, která mě zpomalují. I Žufrik totiž dneska frajeří a tahá i do kopců! Důvěrně známou oblast profrčíme a vzhůru na Homoli k další kontrole. Odtud nejprve pozvolna, posléze poněkud kolmě klesáme do Štěchovic. Mým kolenům se to
tedy vůbec nelíbí. Přes Štěchovice vzhůru směrem na Masečín, přes Hvozdnici do Bojova. Stále někoho potkáváme, na trati zdaleka nejsme sami. V Klinci, na magickém 100. km s kontrolou,
je otevřená restaurace. Žufrik může dovnitř a hned se se všemi vítá. Dostal za to trefnou přezdívku Rozruch Žufrik :) Obsluha je milá, obsloužila mne i Žufrika, o půlnoci
tady vaří. Skvělá práce! Využívám volné lavice a ulevuji kolínkům. Po hodinové pauze se vydáváme na posledních 22 km.
Žufrik je jedna veselá kopa, pořád mi skáče na nohu, chce se přetahovat a hrát si. V jednu hodinu v noci...
V Trnové raději nasazuju ortézu na levé koleno. Pokračujeme po modré skluzem k rozcestí u nádrže a dle itineráře
se dáváme vpravo na naučnou stazku. Proč tady tolik lidí bloudilo? Naučná stezka vypadá asi jako pralesní rokle s cestičkou uprostřed polozamrzlého potůčku. Je to nekonečný,
už přestávám věřit, že jdu správně. Nikde nikdo. Konečně, vidím 18. kontrolu! A u ní šipka rovně. Tedy, obvykle znamená rovně, ale zde přesně vystihuje směr... rovně vzhůru!
Lezu po čtyřech, Žufrik z toho má srandu. Jsem ráda, že jsem si vzala lyžařské hůlky a ne turistické. Mají lepší bodák a mohu se do nich s klidem opřít. O stromy se zachytávám
jako o opěrné body. Docházejí nás další účastníci, Žufrik se zase s každým musí uvítat, naštěstí to všichni berou sportovně. Nikdo se neskutálel. Z vyhlídky pokračujeme pod Cukrák, další
místo častého bloudění. Nechápu, sice se tu cesta motala, ale značená byla dobře. Kolena mně zase bolí, zpomaluju. Procházíme Zbraslav směrem na most a do Břežanského údolí. Čeká nás tu tajná kontrola s občerstvením. Žufrik
se hrne suveréně do kufru pro salám. Předposlední krpál, Šance, Točná, Modřany... Stoupání mi momentálně tolik nevadí, jako když jdu z kopce. Ó kolena, teď už to vydržíme!
Z Modřanské rokle se škrábeme k poslední kontrole. Jsme v civilizaci! Poslední kilometr sídlištěm!
Sice později, než jsem plánovala, ale zvládla jsem to! Broněk už na nás netrpělivě čeká. Trasu jsem zvládla za 32 hodin a 45 minut, z toho jen 9 hodin za světla, zbytek za svitu čelovky. A jen 3 hodiny pauzy.
Vítězové to dali za méně jak polovinu. Do cíle nakonec dorazilo jen 161 účastníků. Bylo to náročné, ale pěkné. Děkujeme všem souputníkům na trati za milou společnost!
Jak jsem v cíli dosedla, už jsem se málem nezvedla. Víčka těžknou... dvě noci jsem nespala a je to znát. Neděle ráno, takže vzhůru do postele! Chtěla jsem více fotit v noci, ale měla jsem naprosto zmrzlé prsty, takže jen pár fotek ze dne, opět v naší .
BARUŠKA 19.11.2012
Barunka od začátku, co jí máme, trpěla v autě silnou nevolností, všechno šlo horem dolem ven. Žádné doporučované tabletky nepomohly.
Pak jsme to obešli kennelkou a teď, po roce, co je u nás, zvládla cestu na očkování prvně i jako závozník!
RADÍKOVSKÝ MID & SPRINT ... jak to viděl Žufrik 4.11.2012

To vám zas bylo lítání kolem zelené plechovky, těch věcí co se tam nosilo. Ale jak panička balila postroje, věděl jsem, že bude nějaká švanda. Trochu mne zamrazilo, když jsem
viděl i její růžové kolo, ale třeba pojede s Bustym. Dokonce i bába Barunka s námi jede. Tři hodiny se hrkáme v autě a jsme na místě. Dávám o sobě vědět hlasitým štěkáním.
Prý pojedu s paničkou na kole 10,5 km. Co já bych jí zase vyvedl?
Na startu se nám smějí. Že by zase slavnému růžovému kolu, co před 20 lety bylo nazývané horské? Ale prý se smějí mně, protože jsem se otočil ke startu zády a nějaké
odpočítávání mně je ukradené. Kam bych spěchal, ne? Odstartovali jsme a já nemám vůbec čas čmuchat! Panička furt deme, deme, mazej... Po kilometru se stáčíme zpátky, chci běžet do tábora,
ale prý ještě ne. Moc se mi nechce, ale nakonec se rozběhnu a běžím. Do kopce panička zase funí, takže to já se vůbec nesnažím. Předjeli nás spřežení. Jsou zajímavá,
tak se jich snažím držet a jde mi to! Je to bžunda honit spřežení! Před cílem jsem jim to chtěl natřít, ale nepustili mne. A i když jsme byli s paničkou jedni z nejpomalejších,
naše cílové foto se dostalo na první stránku olomouckého vydání týdeníku 5+2!. Druhý den jsem se cítil uražen, vůbec se mi nechtělo.
Navíc po mně hned po půl kilometru, co jsem zasedl na bóbika, vystartovalo trojspřeží a mám dírku v kožíšku a fouká mi do něj! Další spřežení se mi tudíž vůbec nelíbila a rozhodl jsem se
to dneska sabotovat. Panička vzdychala na lesy, že prej už se mnou nikam nepojede. To mne zase bylo líto, to by nebyla bžunda a tak jsem poslední třetinu odběhl a do cíle zdárně dotáhl. Prý až
se bude konat 100 km Polabskou nížinou, určitě se přihlásíme, když začínám fungovat až po tolika kilometrech. Každý se musí nějak rozcvičit, ne?
To Busty oba dva dny s páníčkem běžel po svých a byl moc chválen. Od jara se nepatrně zlepšili a snad bude
strakatýmu bráchovi už jen dobře, když je pořád tak nemocnej.
Babka Barča byla odpoledne na mazlení v hospůdce a prý tam byl nějaký severský fešák, až se jí z toho začal ocásek kroutit. Takže čtyřnožci byli
s výletem spokojeni. A protože jsem se prý celou dobu závodu flákal na trati, je i málo .
PRVNÍ SNÍH 27.10.2012
Východní pobřeží Spojených států ničí superbouře Sandy a k nám přijel předčasně Martin na bílém koni. Ráno zeleno, večer bílo. K pár fotkám se dostanete kliknutím na blátotlačky.

Z pojmu mistrovství mají někteří respekt. Dogtrekking berou jako sport a koneckonců zvládnout 100 km pod 24 hodin není rozhodně žádná procházka. Ale obrovský časový limit (obvykle kolem 50 hodin)
umožňuje zvládnout trasy i méně fyzicky zdatným či těm, kteří se chtějí za nemalé startovné projít českou krajinou. Dogtrekking je prostě pro každého, kdo chce svého
parťáka lépe poznat, strávit s ním společné chvilky a zažít nečekané. A i když to nejpomalejší závodníci nechápou a pochopit nechtějí,
trasa se dá užít i když ji celou odběhnete. Kdo nezažil, nepochopí.
Většina českých pořadatelů by se ale mohla inspirovat
u našich sousedů v Rakousku či v Polsku, kde mají perfektně zvládnutou propagaci sportu a jednotlivých závodů i celého poháru. Jakákoli rivalita, vzájemné
antipatie či dokonce osobní ambice by měly jít v případě pořádání mistrovství stranou. Letošní ročník je navíc hodně poznamenán
podvodným zkracováním trati, osobními antipatiemi mezi pořadateli a bohužel i shazování dogtrekkingu jako takového některými účastníky.
Pro letošek jsme měli v plánu jen závody Eurodogtrekkingu... ale závod k závodu a už jsme měli splněno i na mistrovství ČR. Po úspěchu na mezinárodním Eurodogtrekkingu
jsme zabodovali i na domácím mistrovství. Já se Žufrikem jsem nakonec vyšlapala 2.místo v kategorii DTW2 a Broněk s Bustym na poslední dvou závodech zabojoval a obsadil
celkové 5. místo. Jeden trek šel se šeltií Borgim a dva se Žufrikem. Já jeden trek místo Žufrika odběhla se SH Cassidy Ledová Stopa. Trochu nám to Busty zamotal, ale bodování je podle
psovoda.

Busty stále neschopen větších sportovních výkonů zůstal s Barunkou doma. Na jeho místo nastoupila fenka sibiřského husky Cassidy Ledová Stopa. Měl s ní jít Broněk, nakonec
jsme se ale dohodli na změně a s Kessy jsem vyrazila na trať já. Tedy spíše ona se mnou. Návod jsem k ní nedostala, takže jak se brzdí jsem nevěděla. Prvních 43 km
jsem tak doslova odběhla pro mne v rekordním longovém čase, místy jsem byla donucena popobíhat i do kopce. Po krátké pauze na Ploštině u 4. kontroly Kessy naštěstí pochopila, že
domů je ještě daleko a přepnula na úsporný režim. Sice mne už do kopců tolik nepomáhala, na rovince ale byla ráda za každé popoběhnutí. Všude je plno hub, opakuji si
pro jistotu, že to jsou samé prašivky a když ne, tak jsou určitě červivé. K večeru Kessy konečně pochopila, že z kopce
se chodí vedle a netahá se. Jen tedy v lese jsem se s ní necítila zrovna nejlépe. U Bustyho i u Žufrika si mohu být jista, že se
ke mně nikdo neočekávaně nepřiblíží a nepřekvapí mne tak. Kessy se obávám, by vzala nohy na ramena rychleji než já. Ovšem projít s huskounem ohradu se zvědavými koňmi,
to je také zážitek. Ani divoká zvěři jí tolik nezajímala, jako právě koně. To chráněný čolek ji naštěstí nezajímal, tak jsem si ho mohla v klidu vyfotit.
Před půlnocí začíná jemně pršet, ale čeká nás už jen jeden krpál a pak sešup do kempu. 82 km jsem
tentokrát zvládla za 17 hodin a 34 minut. I s několika pauzami jak pro mne, tak pro Kessy.
Díky mé rychlosti s Kessy se celou první půlku Broňkovi se Žufrikem nedařilo od nás odtrhnout. Stále jsme jim byli v patách. Až právě občerstvení nás rozdělilo. Druhou půlku jsme šli každý sám.
Broněk se připojil k dalším účastníkům a spolu s J. Drtinou společně doběhli až do cíle, a to za velmi pěkný čas, 15 hodin 30 minut, což klukům vyneslo dělené 1.-2.místo. Žufrik byl
s rychlostí opět spokojen, já jsem pro něj prostě pomalá.
Atmosféra posledního letošního treku byla vynikající, dlouho jsem takovou na treku nezažila. Ale vše je v lidech, viďte? Fotky z trasy i následného vyhlášení naleznete v naší .
Týden po finále eurodogtrekkingu jsme se účastnili dalšího dogtrekkingu, tentokrát Kokořínskem. Broněk na trasu vyrazil se Žufrikem. Rychlejší tempo, které oba preferují,
oběma vyhovovalo a většinu lidí překvapili. 90 km trasu zvládli ke svému osobnímu potěšení do půlnoci, resp. za 16 hodin a 34 minut. Tento osobní rekord jim nakonec
vynesl krásné 2.místo!
Já vyrazila s Bustym zkušebně na nejkratší trasu. V minibaťůžku strohá povinná výbava, foťák v jedné ruce, mapa v druhé ... nádhera!
Asi začnu běhat střední tratě :-) Od poloviny jsme se honili s duo akitas, ale neměli na nás.
18,5 km jsme zvládli za 3 hodinky, což nám vyneslo 1.místo. A to jsem se ještě zdržela na Pokličkách, kde jsem potkala spolužačku ze střední!
Fotomomentky z longové trati a pár fotek z nejkratší trasy naleznete v naší , reportáž musím sepsat
co nejdříve, nebo se mi všechny nesepsané treky pomíchají :)

Finále eurodogtrekkingu, seriálu čtyř závodů
čtyř středoevropských zemí, se konalo uplynulý víkend v Polské Brenně. Závod byl zároveň i finálem Polského poháru v dogtrekkingu.
Beskydy jsou samý kopeček, tma v noci je opravdu černočerná a výhledy na zasněžené vrcholky Tater úchvatné. Stejně tak jako naše eurovýsledky. Já se Žufrikem jsem obsadila
suverénně první místo ve své kategorii. BBtým, Broněk s Bustym v zastoupení s Borgim se umístili na pěkném 3.místě v celkovém hodnocení eurodogtrekkingu.
A jak se nám šlapalo? Hned po startu nás čekalo šílené stoupání. Na druhém kilometru jsme měli odbočit na žlutou, jenže žlutá tu nebyla (až při zpáteční cestě jsem si všimla, že tam, kam jsem chtěla jít, opravdu
byla. Jen zamalovaná.) Pokračujeme tedy dál, i polští účastníci tudy jdou, což mne trochu uklidnilo. Ale i oni šli špatně. Jsem naštvaná, pár kilometrů za startem a už jdeme špatně?
Jak se to vezme, na rozcestí u školy jsme přišli správně... takže chybné značení či zákres v mapě. Z údolí opět stoupáme. Kopce tu mají teda pěkné. Počasí nám přeje, kocháme se krajinou,
pohodovým tempem docházíme k prvnímu checkpointu. Odtud míříme do Čech. Ano, na českopolské hranice, na Stožek. Tady je druhá dnešní kontrola. Odtud nás čeká nádherná hřebenovka
s úchvatnými výhledy až na zasněžené Tatry! Přestože stále mírně klesáme, posledních 10 km nám trvalo nebezpečně dlouho. Pokud to tedy vůbec bylo 10 km, možná 10 mil.
Když jsme sešli do civilizace, Žufrik dostává preventivně botičky, protože je před námi silniční úsek. A začíná boj s časem. Jestli nám i dalších 10 km bude trvat jako ty uplynulé,
čeká nás na bivaku časová diskvalifikace. Což se mi vůbec nelíbí, jedu takovou dálku aby mne diskvalifikovali? Ne, ne, to prostě musíme stihnout. Na 40. km, na 3.kontrolním bodě na trojmezí
Česka, Slovenska a Polska jsme úderem sedmé večerní. Ještě proběhneme lesík a za vesnicí nasazujeme čelovky. Čas vypadá dobře, ale zdejší kilometráži nevěřím. Posledních 17 km
se táhneme po silničkách. Šílené. Ještě jeden kontrolní bod... sláva! Nakonec jsme to stihli i s časovou rezervou. Ale měla jsem pěkně nahnáno.
Povinný bivak je na 52.km. Je zde turistická chata, máme k dispozici kuchyňku, sociální zařízení i sprchy s teplou vodou. Pro jistotu jsme využili i možnosti nechat si přivést
vlastní stan, protože jsme čekali nějakou kulišárnu - třeba bivak v mrazivém údolí poblíž potoka. A proč toho také nevyužít, ne? Navíc spát venku, díky štěkajícímu Žufrikovi
by se nikdo nevyspal. A Žufrik splnil dalšího bobříka, odvážil se do stanu a spal v něm. I Borgiho strpěl.
Druhý den nás čekalo 33 km. Z rána pokračujeme stoupáním v silničním treku, záhy sbíháme snad do nejnižšího údolí v okolí k 5. kontrolnímu bodu. Odtud stoupáme, stoupáme... Ripperův kámen
v Jeseníkách mně v tu chvíli přišel jako krátká procházka. Broněk mumlá cosi o tažným psovi... jo, s Borgim poznal, jaké to je chodit do kopce bez pomoci. Ovšem po vystoupání nás čeká nádherné několikakilometrové vlnění po hřebenech Slezských Beskyd. Po ranním deštíčku
se vyčasilo a my opět vidíme
až na zasněžené vrcholky Vysokých Tater. Během chvilky je jasná obloha bez mráčku. Ideální počasí na horskou hřebenovku. A jak si tak rozjímám a kochám se přírodou, najednou se Žufrikem slyšíme něco, co sem nepatří. Stihla jsem jen na Broňka zakřičet
bacha, to jsou snad motorky! Chytám se prvního stromku po ruce a držím Žufrika, seč mi síly stačí. Během vteřiny kolem nás prosvištělo asi 5 motorek. Žufrik jim pěkně vynadal.
Přecházíme silnici u ... a dáváme krátkou pauzu. Do cíle nám zbývá necelých 15 km. Žádné vražedné stoupání, budeme už jen klesat.
Do cíle vbíháme za aplausu diváků společně s midařema. To si člověk aspoň připadá jako na opravdových závodech. Zvládli jsme to a bylo to nádherné. Byť většina účastníků
trasu odběhla, zas tak pozdě jsme nedorazili. Večer hraje místní folklórní kapela, je to tu jako takový svátek. V neděli dopoledne je vyhlášení závodu, Polského poháru a Eurodogtrekkingu.
Česko-slovenská výprava pobrala v Euro, co se dalo. Poháry jsou skleněné, ručně vyráběné speciálně pro tuto příležitost. Takže máme doma dva unikáty z 12. A také jsme získali dva
volné starty v Polském poháru pro příští sezónu. Rádi přijedeme!
Tento euroseriál ukázal rozdílný přístup z různých krajin jak pořadatelů, tak závodníků. Češi, byť se považují za objevitele dogtrekkingu, se mohou mnohému přiučit.
A pro závodníky je to skvěla šance jak si procvičit v praxi cizí jazyky.
Fotoreport naleznete v naší .
RELAX po procházce 15.9.2012
S Bustym se pomalu vracíme k pohybovým aktivitám, které nade vše miluje. Stále ale není ve stavu zúčastnit se longu nebo tahat na kole. Ve hře je
několik možných onemocnění, po všech vyšetřeních budeme snad chytřejší. Barunka je moc smutná, když s námi nemůže jít na obvyklé kolečko lesem, o to více nás vítá a spolu
jdeme ještě na blízké pole.
Letošní desátý ročník Stezky vlka byl součástí nejen mistrovství ČR, ale také eurodogtrekkingového poháru. Zároveň by to měl být dle slov pořadatele Ládi Párala i ročník poslední.
Busty se bohužel stále nevzpamatoval z posledního treku a svoji účast Broněk dlouho zvažoval. Nakonec jsem na diskusi nabídla možnost vyvenčení pejska na dlouhé trati a byla mile
překvapena množstvím nabídek. Broněk si vybral malého šelťáka Borgiho, jehož panička se závodu také účastnila. Letošní trasa dlouhá jen 85 km vedla po trasách minulých Stezek, ale třeba
i Šeráka, takže nic nového.
První chrti opustili start krátce po 7. hodině a i my se vydáváme na cestu.
Pomalu stoupáme z Loučné přes Bikepark k horní lanovce Kouty. Je zataženo, mlhavo, ale celkem dusno.
Celé povídání naleznete v a pár reportážních fotek z trasy naleznete .
LÉTO... 20.8.2012

Busty se stále dává dohromady po posledním nedošlém treku. Doufáme, že za tím není rakovina a že jen předvádí citlivou hérečku. Letní závodní sezóna pro něj
tak nejspíše skončila, uvidíme. Každopádně je to už druhý trek, kdy nezvládl rychlejší tempo, které by pro psa mělo být paradoxně výhodnější. Psiska si užívají letní pařáky na zahrádce, nejčastěji
je ale najdeme v chladné stodole. Kluci taky poctivě hlídají kuřátka a kachňátka. Slepice Žufrik udržuje neustále v bdělém stavu a hlídá,
aby neničili zahradu více než je nutné. Občas se chová jako ovčák a zažene slepice zpátky do ohrádky. Jen Baruška jednou chtěla Žufrika poučit a ukázat mu, jak se
loví slepice. Neví, že pro Žufrika jsou maximálně aport, ale naštěstí ne flákota jako pro zbývající strakaté osazenstvo (Busty s Baruškou). Zatím nebylo ublíženo
jediné slípce! Kluci byli v sedmém nebi, když nám přijela návštěva. Hlavně, návštěva nepřijela sama, z auta vyskočily čtyři
samojedí fenky. Pár letních momentek najdete v .

Mnozí netrpělivě čekáte na pravidelné vyprávění z našich dálkových toulek. Po shlédnutí jste jistě ještě zvědavější. Podle mnohých se jedná o jeden z nejtěžších závodů seriálu mistrovství ČR v dogtrekkingu.
Broněk s Bustym šli letos po třetí, s cílem získat bronzovou plaketku. Já se Žufrikem vyrazila po stopách strejdy Šeráka již po čtvrté. Letošní trasa byla stejná jako
před čtyřmi lety. Na mnoha místech jsem vzpomínala a neubránila se srovnávání. Na druhou stranu jsem celou trasu šla víceméně po paměti,
mapu jsem vůbec nepoužila a itinerář četla jen pro ujištění a kontrolu, abych nepropásla kontrolní body. Baruška byla po celou dobu v základním táboře.
Start je v pátek úderem sedmé hodiny ranní. Peloton nadšenců dravě vyráží směr Vražedný potok a první kontrolní bod. Samozřejmě mne všichni předbíhají... jen si říkám,
jen běžte, v polovině vás svým pomalým, ale stálým tempem doženu. Na 7. km je první kontrola. Sluníčko začíná pálit, a tak psiska pouštíme do vody, aby se ochladili. Žufrikovi
se v potoce evidentně líbí. Celé povídání naleznete v a fotky jako obvykle v naší .

Prodloužený červencový víkend jsme strávili v Krkonoších, kde jsme se účastnili dogtrekkingového závodu. Byl určen především pro národní plemena. Čechohoráček tu
byl samozřejmě jen jeden, jeden chodský pes a českoslovenští vlčáci. Na midu se ukázal i český fousek. Bohužel to je vše z národních plemen, Češi prostě nemají
tolik hrdosti, aby hrdě prezentovali a zvýrazňovali národní plemena, jako je obvyklé v jiných krajinách. Baruška s námi tentokrát také byla, samozřejmě zůstala
na základně. Večer po rozpravě přišla obrovská bouřka, snad se to vybouří a na cestu nám pršet nebude, doufali jsme... a taky že jo.
Trasa závodu byla víceméně stejná jako vloni. První den vedla trasa oproti loňskému ročníku do Podkrkonoší. Vyrážíme po půl sedmé.
Sluníčko je ještě v mlhavém oparu, takže honem honem, ať stihneme projít první asfaltový úsek pod mrakem. Procházíme přes Hostinné a Dolní Olešnici do Mostku, kde úspěšně přecházíme na lesní cesty.
Po levé ruce vidíme Zvičinu, kam už se teď těšíme na osvěžení. Ale ještě tak 12 km okolo... První pohyblivá kontrola nás čeká před Vidonicemi. Dál pokračujeme Kalským
údolím a nahoru přes Vyšehrad konečně na Zvičinu. Je pěknej pařák, takže pauzááá. Pokračování hledejte v.
Fotky naleznete jako obvykle
Souběžně se závodem probíhal v místním kostele sv. Alžběty Uherské již čtvrtý ročník výstavy Tato planeta. Akci pořádá občanské sdružení Alžběta Uherská,
jejímž hlavním cílem je záchrana této kulturní památky z konce 19. století. Výstavu lze vidět i na dalších místech ČR a fotografie budou následně draženy na
. Fotky z výstavy a kostela (i z míst, kam se běžný návštěvník nedostane) naleznete
.
NA ZAHRADĚ 29.6.2012
Po několika změnách našich plánů jsme nakonec rádi, že tento víkend strávíme doma. Pokud totiž předpověď meteorologům jednou za uherský rok vyjde, pak
Busty jistojistě nevytáhne tlapky z koupelny, Baruška z chladného přístavku a Žufrik ze stodoly... i když neustále bude vše sledovat a kontrolovat. I na zahradě je co fotit, pár fotek za poslední půlrok
.
Letošní ročník dogtreku Jednooký vlk nás zavedl do oblasti
Žďárských vrchů. Základna byla v kempu Jitřenka, resp. Na kopci. Před lety se zde konal úplně první závod v dogtrekkingu.
Broněk chtěl startovat co nejdříve, ale ráno se mu vůbec nechtělo vstávat. Nakonec tedy vyrážíme společně, ač Broněk chtěl jít rychle a sám.
První kilometry nás vedou z kempu do kopce. Jak by také ne, když kemp Na kopci je v hlubokém údolí. Majitelé jsou Holanďani a tak slovo kopec pro ně má asi jiný význam.
Procházíme loukami přes Pivonice ke zřícenině hradu Zubštejn. Zubštejn! Už si vzpomínám, tudy vedla trasa Stezky vlka před čtyřmi lety. A nejen tudy, dobrá polovina trasy
je shodná... škoda. Alespoň jsme nebloudili, protože paměť nám slouží.
Pokračovýní hledejte v ,
fotky zase .

Ještě jsme ani nevybalili z předešlého treku a
už vyrážíme na další. Tentokrát vlastně ještě dál, až k polské hranici do Osoblahy. Stejně jako v loňském ročníku i letos byla trasa tak podrobně popsána v itineráři, že jsme mapu ani
jednou nevytáhli. Trasa byla navíc doznačena pořadateli v terénu, takže podle nás opravdu nešlo zabloudit. Přesto se to opět mnoha lidem podařilo.
Ranní budíček jsme zatípli, protože na střechu auta bubnoval déšt. Na trasu tak vyrážíme až krátce před půl devátou. Procházíme rozbořeným statkem, přes polní cestu k první
kontrole u velké hromady dřeva. Cestou potkáváme maskota malého lefa, který radí pochodníkům, kudy dál a má pro ně připravené balíčky první (nebo poslední?) pomoci. Jen některé
se zalíbili místním a na pochodníky nic nezůstalo. Pokračujeme po pořadatelském značení k silnici a bingo - poznáváme trasu v protisměru z loňského ročníku. Ač po ranním dešti vysvitlo
sluníčko, opět se začínají stahovat mračna. Před Bartultovicemi vytahujeme k úžasu ostatních spolupochodníků deštníky. Ano, i trek se dá jít s deštníkem. V tomhle teplém
počasí, kdy přeháňky jsou krátké a teploty kolem dvacítky, bychom totiž pod pláštěnkou byli víc mokří od propocení než z vrchu od deště. A neustále se převlékat? To bychom
nědělali nic jiného. Navíc se deštník ukázal jako skvělá ochrana proti větru. Jen poodletět. Celá reportáž v. Obvyklou fotoreportáž z trasy naleznete .
První ze čtyř závodu seriálu Eurodogtrekking 2012 se konal v Dolním Rakousku v oblasti Schneebergu, v Neusiedlu am Pernitz. Několikrát jsme chtěli jet už na dogtrekking v oblasti Dachsteinu,
ale vždy to nějak nevyšlo. Alpy, resp. podalpí :) jsme si tentokrát ujít nenechali. Musím uznat, že takováto akce je nejlepší interaktivní osvěžení slovní zásoby cizího jazyka. Postupně zjišťuji, že i německy ze sebe nějké slůvko vyloudím, ale rychlé
mluvené němčině moc nerozumím. Takže procvičuji hlavně angličtinu. Kromě Čechů je tu ještě početné zastoupení ze Slovenska, Polska, Německa a samozřejmě Rakouska.
Itinerář na první den je přeložen i do češtiny, přesto jdeme hlavně podle německé verze. Zdejší turistické mapy nejsou tak prodrobné jako české, turistické trasy
jsou v mapě naznačeny jen jednou barvou, nejsou rozpoznat louky, lesy, silnice od polňaček apod. Ani v terénu to prý není lepší, uvidíme. Celá reportáž v.
Pokochejte se s námi .
CO NOVÉHO? 5.5.2012
Přidala jsem pár nových fotek do Barušky
. Baruška má za sebou úspěšně chirurgický zákrok, kdy ji pan veterinář
odstranil bulku z koutku oka, která ji již vadila. Bohužel má za sebou i další malou mrtvičku. Ale stále si večer dokáže vyštěkat večeři a těší se z naší přítomnosti.
Podle některých členů klubu ČHP nic neděláme... přesto jsem nezaznamenala jiného českého horského psa, který by se za posledních 5 let
objevil tolikrát v tištěných médiích a vždy jako součást reportáže z nějaké akce... tentokrát v časopise Pes Přítel Člověka.
Kdo nenalistoval, nahlédněte do sekce .
Musíme jít s dobou, jen pouhé webové stránky již tolik netáhnou, proto po facebooku jsme nově i na , pod už. jménem zufrikteam. Ve fotoboudě bylo také přidána možnost sdílení na Twitter.
KAPLE POVÝŠENÍ SV. KŘÍŽE 30.4.2012
Pracovní pauzu jsme tentokrát strávili na krátké procházce ke kapli Povýšení sv. Kříže. Z kamene a cihel zděná kaple byla
postavená v roce 1714 a nachází se na tzv. Křížové hoře, jihovýchodně od Starého Vestce. Je dobře viditelná i z hradecké dálnice. Fotky naleznete
.
OSTROVSKÉ SKÁLY - VOLSKÉ KAMENY 21.4.2012
A protože při závodě jsme si slíbených Labských pískovců příliš neužili, vydali jsme se alespoň na blízké Ostrovské skály, konkrétně na Volské kameny.
Busty s Broňkem se po chvilce vrátili do kempu zotavovat nožky, zatímco já s kamzíkem Žufrikem jsme lezli nahoru a dolů a překvapovaly horolezce a kochali se. Pokochejte se
také na mých
.

9. ročník Krušnohorského dogtrekkingu nesl podnázev Labské pískovce. Nebyli jsme jediní, kdo se těšil na tuto nádhernou oblast. Po registraci na místě jsme byli ale oba obrovsky zklamaní,
protože namísto Labských pískovců nás čekala průmyslová trasa na Krupku a Cínovec. Takže opět Ústeckoteplický dogtrekking jako vloni, jen z druhé strany. Nadšením tedy nejásáme.
Veterinární přejímka v den startu byla až po sedmé hodině, čas startu upřesněn nebyl. Přesto se v půl osmé pořadatelé diví, že někteří již chtějí na trasu... to jsou mi věci. My vyrážíme krátce
před osmou hodinou. Procházíme úsek Ostrovských skal do Sněžníku a dolů do Jílového. Odtud do kopečka na vyhlídku Výrovna. A zase dolů, po loukách nahoru a dolů. Kolem 20.km
dost lidí bloudila, trochu jsem nechápala proč, ale když jsem si zpětně přečetla itinerář, už se nedivím. Naštěstí jsme šli čistě podle mapy a itinerářem se nenechali zmást,
s mapou jaksi neseděl na více místech. Celá reportáž v. Fotky naleznete .
HRAD ORLÍK U HUMPOLCE 13.4.2012
V pátek 13. jsem vyrazila pro zmrzlinky do Třebíče a vzala s sebou svého závozníčka. Cestou jsme se stavěli u rybníka a na hradě Orlík u Humpolce. Fotodokumentace
.
Na Velký pátek jsme vyrazili na letošní první oficiální dogtrekking, na již 10. ročník Šlapanického vlka Moravským krasem.
Trasa závodu byla pohodová, rovinatá, rychlá, technicky naprosto nenáročná. Tomu odpovídaly i běžecké výsledky. Ostatně už ráno na startu jsem zapochybovala, zda nejsme na canicrossovém přeboru. Úderem sedmé hodiny ranní začali na trasu "vybíhat"
jednotliví účastníci s gpskou v ruce a s očima upřenými na displej...něco je špatně...
Vyrážíme krátce po půl osmé a hned na prvním kilometru nás několik závodníků, co startovali za námi, předběhlo zkratkou v kopci. V klidu pokračujeme tradičně přes Bedřichovice
do Podolí a dále na Horákovskou myslivnu. Celá reportáž v. Obvyklou fotodokumentaci naleznete . Těším se na další trek do Krušných hor nebo na Slovensko, tam snad bude více fotografických cílů.
JARO! 29.3.2012
RADÍKOVSKÝ MID & SPRINT 24.3.2012

My pěšáci turisté máme sezonu celoroční. Musheři to štěstí nemají. Radíkovské závody na suchu se konají kousek za Olomoucem a jsou takovým rozloučením
se zimní sezónou, byť již obvykle na suchu. Letos nejen že byly na suchu, ale bohužel i při letních teplotách. Pro naše chlupáče hotová katastrofa.
Já vyrážím se Žufrikem nakonec na MID, protože má "jen" 10 km. Ale při tomhle počasí je každý rychlejší pohyb pro chlupáče náročný. Start jako obvykle žádný trhání asfaltu,
asi dva úseky mi cválal, 9 km odklusal výletním tempem. Takhle pomalu nejezdíme ani kolem komína. Jsem si klidně s sebou měla vzít svačinu a foťák. Trasa byla totiž nádherná, technicky náročnější, ale
rozhodně lepší než rovina na Bělči. Cestou jsme potkali zbytky sněhu,
pár metrů ledu a dva chladivé potůčky, které Žufrik samozřejmě využil k osvěžení. Být srpen, tak bych do cíle snad přivezla i houby. To říkám, výlet. Vlevo, vpravo, vpřed umí krásně, ale ta rychlost!
Kde že je naše slabá průměrka 14 km... v sobotu jsem byla ráda za necelých 8 km/h. V neděli bylo chladněji a očekávala jsem výrazné zlepšení. Ale Žufrik to pojal opět vycházkově a zkoušel mně,
při jak pomalé rychlosti se v terénu udržím na kole. Pár metrů před cílem mně ještě stihl spadnout řetěz... Žufrik má za tohle u mne pěkný vroubek.
Broněk s Bustym tentokrát nejeli na kole sprint ale běželi! Stejně jako Žufrik i Busty po 2 km zpomalil a zbytek odflákal. Byl chudák tak odvařený,
že skončil s páníčkem ve sprše. Asi mají kluci moc studený odchov. Konečná průměrka necelých 12 km pro netrénovaného kuřáka se sedavým zaměstnáním vcelku i ujde. Prostředí i trasa
se nám moc líbili, rádi zase přijedeme. Fotostřípky naleznete v naší , moc jsem ale nafotit nestihla.
CO NOVÉHO? 16.3.2012

První velké novinky jste si (pevně doufám) určitě již všimli. Nový design webu. Čas neuvěřitelně letí. Žufrikův webík jede šestým rokem. První verze webu doznala velkých změn po dvou letech své existence. To když jsme rozšířili
psí smečku o čechohoráčka Bustyho. Následovala mírná změna barevného nádechu, abychom se odlišili od webu, jejichž majitelé se u nás více než inspirovali. Poslední razantní
změna celého designu a rozvržení stránek přichází po dalších dvou letech... Nejoblíbenějším prohlížečem je podle statistik StatCounters Mozila Firefox, na druhém místě Explorer
a třetí příčku obsadil Google Chrome. Pro tyto tři nejrozšířenější prohlížeče jsem se snažila stránky vyladit. Chybky se občas někde objeví, ale to časem vychytám, stejně tak jako dojde v průběhu času i na další drobné designové úpravy. Prostě stále je co vylepšovat a upravovat a já zase určitě něco vymyslím, upravím, překopám.
Rozhodně se tedy nejedná o konečnou verzi nového designu. Reportáže a aktuality z předchozím let zůstanou ve svém původním kabátě, nový design budu postupně přidávat jen na letošní, resp. aktuální stránky. Vaše postřehy, připomínky uvítám v návštěvní knize.
Další aktualitkou je zdravotní stav naší adoptované Barušky. Před týdnem prodělala cévní mozkovou příhodu. Šmoulinka se dává do kupy jen pozvolna, dnes po týdnu poprvé jedla, byť se sebezapřením. Kluci jí totiž doslova dýchali na záda a čekali, zda-li v misce něco zůstane.
Poslední aktualitkou jsou z krátké prochajdy Břežanským údolím. Dlouho jsem nefotila, tak jsem fotila, co se dalo, ale moc se nedalo...
TÝDENNÍ SNĚHOVÁ "KALAMITA" 11.2.2012
Letošní zima v nížinách byla jen 7, 8, 9 dní? Na silnicích to plně stačilo, ale pro zimní vyžití nikoli.

"V mínus dvaceti proťapat celou
noc, to musíte mít drahou výbavu," slyšela jsem
celý týden. Přežít arktickou noc na sněhu sice
vyžaduje pořádnou výbavu, přesto vás taková
výbava nemusí přijít draho. Nebudeme uvažovat o
bivakovacích potřebách, jelikož jsme byli celou
noc v pohybu a přes den jsme plánovali odpočinek
v občerstvovnách. Ve stručnosti pro pobavení vám
to tedy prozradím.
Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení.
Jedním ze základních způsobů oblékání je
cibulový systém. Je lepší mít na sobě víc
tenkých vrstev než málo tlustých (ale nic se
nemá přehánět). Spodní vrstva by měla být
hřejivá. Ta byla asi také jediným technickým
prvkem v mém oblečení - triko Moira. Další části
výbavy jsou k zasmání, nicméně svůj účel splnily
na výbornou: např. 6 let stará péřovka z Tesca,
oteplené leginy z Hypernovy či vlněné podkolenky
z Plus discountu. Nejzajímavějším prvkem byly
jistě lyžařské kalhoty světoznámé značky Kras
Brno staré zhruba stejně jako já. Fleecové
rukavice byly z pracovních potřeb, stejně jako
zimní pohorky, nicméně podrážka ztuhla a
připadala jsem si jako na bruslích. Proto pro
mne byly neocenitelnou pomůckou řetězy na boty,
resp. alpinky a nesmeky. Alpinky skvěle zpevnily
můj krok, hroty se lehce zasekávali do ledu,
zledovatělého sněhu i lesní cesty beze sněhu.
Hroty jsou po celé délce podrážky, upevnění je
pomocí popruhu. Nesmeky značky Magic Spikes mají
menší hroty jen v přední části. Nezasekávají se
tolik, občas mi proklouzli. Nazutí je ovšem díky
gumovým popruhům mnohanásobně rychlejší než u
alpinek. Osobně dávám přednost alpinkám, z
nesmeků bolely nožky. Místo turistických hůlek
jsem vyrazila s běžkařskými - mají ostrý hrot a
nehrozí, že se složí, když se o ně opřu. Značka?
Jesan Jeseník z minulého století.
Poslední nezbytnou vrstvu do mrazu představuje
ochranný mastný krém na obličej. Ideální je
Nivea, pro psiska pak lékařská vazelína, kterou
jistě využijete i vy sami. K duhu přijde malá
termoska s teplým čajem, trocha alkoholu a hořká
čokoláda. Nemusíte být oblečeni ve značkovém
oblečení od hlavy až k patě. Základem všeho je
logické uvažování, selský rozum a trocha
důvtipu. Ono, když je minus dvacet, všechno
tuhne, zamrzá, technika je vám k
ničemu...zachránit vás může jen ta šedá kůra
mozková. Vyprávění o takové výpravě a výbavě, to
je na dlouhé večery...

Jeden z nejmrazivějších víkendů
této zimy, kdy padaly teplotní rekordy jsme
nestrávili u kamen, nýbrž uprostřed této
sibérie. Ano, vydali jsme se na Ledopádovou
stovku, která se koná v rámci turistických
pochodů Brtnické ledopády. Prvním úkolem bylo
zmermomocnit přítulu k účasti na této akci.
Druhou neméně důležitou bylo vybavení. Kromě
několika vrstev teplého oblečení se velmi hodili
i nesmeky a tzv. turistické mačky (každý tomu
říká jinak). Zprávy kromě mrazivých teplot
hlásili sněhovou pokrývku do 30 cm a ušlapané
cestičky, takže sněžnice jsme brát nemuseli.
Na místo startu odjíždíme z kempu Valdek
hromadně vlakem. Ve vlaku dostáváme itinerář a v
Mikulášovicích startovní razítko a můžeme
vyrazit vstříc mrazivé noci. A hned mám problém.
Rozbil se mi zip u bundy. Místo startu osiřelo a
já se marně snažím zapnout bundu. Toto pěkně
začíná. Upínám jí tedy popruhy od ruksaku. Pár
minut po startu a už jsme poslední. Míříme na
první kontrolní bod, rozhlednu Tanečnice. Jestli
jsem měla strach, že mi bude zima, tak první
kilometry mě hodně rychle vyvedly z omylu. Potím
se jak v nejparnějším létě. Rozhledna je
otevřená, ale je mi takové horko, že nechci
riskovat ještě větší propocení, takže nahoru
nejdem. Odtud trasa vede přes Sebnitz a
Ottendorf k Neumannmühle. Tady nás čekala malá
stezka odvahy. Tedy spíše pejsky:) Schody nad
mlýnem jsou pokryty velkým ledopádem. Broněk
úsek sklouzal. Busty profesionálním okem
usoudil, že tudy to nepůjde a obhlížel situaci
jak zleva, tak zprava. Nikudy to ovšem obejít
nešlo. Mezitím jsem se já na mačkách dostala
doprostřed ledopádu a Bustyho nalákala,
usměrnila skluz a poslala k Broňkovi. Žufrik se
bál, ještě se stihl zachytit o postroj, takže
tam tak nešťastně visel. Ledopád nakonec sjel
jako tučňák po břiše a Broněk ho dole chytal,
ale měl co dělat, málem oba skončili o patro
níže. Já to sešla profesionálně na mačkách. To
je taková nádhera, když má člověk správné
vybavení!
Dál vedla cesta krásným úsekem Saského
Švýcarska, všude kolem nás skaliska a rampouchy.
Z Zeughausu se šplháme na .
Foťák nějak zatuhnul, takže vyfotím jednu fotku
a šup pod bundu, kterou mám ovšem pro dnešek
větrací, takže foťáček si tepla moc neužije. Na
kamenitém vrcholu je další kontrola. Pěkně
přituhlo. Pokračujeme do Hinterhermsdorfu.
Cestou si nás odškrtne tajná kontrola, a
opravdu, jsme poslední :). Další kontrola je na
rozhledně .
Broněk se jde pokochat nočním Saskem a já se
snažím nalít psiskům vodu. Cola s bourbonem na
baťohu zmrzla. Voda uvnitř baťohu je ještě v
tekutém skupenství, ale jak jsem ji nalila do
misky, mění se během několika sekund v ledovou
tříšt. Co psiska nevypili na první loknutí,
okamžitě zamrzá. Asi vážně bude zima. Přecijenom
jsem ráda za všechny vrstvy oblečení, které na
sobě mám. Druhé spodky a rukavice jsou ale stále
v báglu v pohotovostní záloze.
Od rozhledny se vracíme do Čech, přes
Mikulášovice na vrch Hrazený, kde je další
kontrolní bod. Broňkovi se jde v botech opět
špatně. Nechce jít druhou polovinu trasy. Já
jsem zatím plně odhodlána a přemýšlím, jak jeho
rozhodnutí zvrátit. A nepřemýšlím nad trasou a
nechávám se slepě vést stopami pochodníků před
námi. Velká chyba. Stopa se najednou proměnila
ve spleť stop zběsile pobíhajících pochodníků v
naději, že právě oni najdou vyhlídku a s ní i
další kontrolní bod. Kontrolu jsme po chvíli
našli, ale na opačné straně kopce, než vedli
první stopy. Posadíme se na lavičku a
pauzírujeme. Poslední kilometry v hlubokém sněhu
byly obtížné, ztratili jsme hodně času. Postupně
dospívám k názoru, že hold druhou polovinu
stovky odpískám. Opět. Což mě štve. Odtud míříme
do malebného Karlova údolí a zpět do kempu
Valdek. Čas na 45 km otřesný. Dobrá, dobrá, na
druhé kolečko nepůjdeme, ale radost z toho
nemám. Byl to nádherný výlet.
Celá reportáž v. Pár fotek z cesty .
MÁME MALÝHO ČECHOHORÁČKA
24.1.2012
Máme malýho čechohoráčka! Ovšem jen z ovčí vlny... podle Bustyho.
KOKOŘÍN 21.1.2012
Přidala jsem fotky ze zimního, nicméně nezasněženého Kokořína. Dále jsem aktualizovala sekce o Barušce a o ČHP. Bustyho
můžete opět vidět v časopise. Po PPČ je tentokrát v lednovém vydání časopisu Psí kusy. Na fotky koukněte
.
NA NOVÝ ROK OKOLÍM JÍLOVÉHO 1.1.2012
Když se podíváme na plán akcí na
letošní rok, kam bychom všude chtěli, asi bychom
doma moc nepobyli. Plány budeme muset ale asi
hodně zredukovat. Co jsme ale vypustit nemohli,
je novoroční procházka s přáteli. Byla to i
první společná psí prochajda pro Barušku.
Jak už to tak bývá, nakonec skoro polovina
přislíbivších nedorazila. I tak jsme si to
užili. Kvůli Barunce bylo tempo více než
pohodové. Barunka šla tempem pomalým, nicméně
stálým a s grácií sobě vlastní zvládla celou
trasu. Byl to velmi příjemný začátek nového roku. Malý
fotoreport naleznete v naší
.
|
VÍTEJTE U ŽUFRIKŮ
Já a pes tvoříme tým...tak vznikl Žufrikteam. A protože Žufrik je jméno vskutku originální, začalo se nám Žufrici. K Žufrikovi přibyl po čase čechohoráček Busty. Abychom se snad nenudili, adoptovali jsme z útulku starší fenku Barušku, která se u nás zotavuje po náročné operaci mnohačetných nádorů. Doufám, že si u nás užije spokojené stáří a zažije třeba i to, co nikdy nezažila. A my, jejich lidé? Hlava týmu, která za všechno může, jsem já, Anička. Podpůrný tým, který nikdy za nic nemůže, přestože v tom má také prsty, tvoří Broněk. Věnujeme se dogtrekkingu, bikejöringu, skijöringu, coursingu... prostě tomu, co naše psy baví. Díky Barušce máme zastoupení i v gaučingu.

|
Fandíme
Janě Henychové
|
|
Top Golden Retriever Sites |
|
|