Webovým prezentacím postupně odzvonilo, návštěvníků sem chodí méně a méně, ani tolik oblíbené fotoreporty z treků si už moc lidí neprohlíží. Je mi to líto, ale pokrok nezastavím. Co vyvádíme či kde jsme byli můžete sledovat na mém facebooku nebo na týmovém instagramu, kam průběžně vkládám fotky z minulých let a budou zde i aktuální fotky. Každopádně v naší fotoboudě stále naleznete nejnovější fotografie!

Letos se konalo mistrovství Evropy ECF v canicrossu, bikejoringu a nově i scooteru u nás, v České republice, ve Vysočina Aréně v Novém Městě na Moravě. Neodolala jsem a přihlásila se do nominace. Naivně jsem čekala, že se Rookie rozběhá a budeme lítat rychleji. Bohužel se u něj projevila už v tak nízkém věku prostatická hyperplazie a s tím spojené nemalé problémy. Nevzdávám se jen tak snadno, nevzdali jsme se ani nyní. Nejhorší to bylo po druhém soustředění, kdy už jsem naději vzdala. Nakonec se na nás usmálo štěstí a do reprezentace se přeci jen dostali!

Jednu z nejnáročnějších tratí jak u nás, tak asi v celé historii šampionátu jsme si užili a náramně nás bavila. Sice kopce nevydýchávám, ale strmé sjezdy jsem si alespoň v neděli, při druhém kole, užila. V sobotu to totiž Rookiemu vůbec neběželo. V neděli mu bouchly saze a zlepšili jsme se o celých 7 minut na 5 km. V absolutním pořadí mezi koloběžkama jsme se umístili na 33. místě ze 40 startujících, v kategorii starších žen na koloběžce pak na 6. místě z 8 startujících. Tak ostudu jsme snad neudělali. Rookie nyní pokračuje v léčbě a pevně doufám, že pak mu to bude běhat lépe.

  

Co dál? Žijeme, pracujeme, závodíme... Na podzim 2015 jsem s Rookiem absolvovala jeho první závodní sezonu. Nevedl si špatně, ale máme co pilovat, hlavně rychlost. I tak máme na kontě 4. místo v kategorii MSC2 off snow. Tato kategorie se jezdí se dvěma psy, tak jsme měli trochu od začátku handicap. Daleko více nás ale potrápil jiný závodník, který nás po celých 6 km nenechal předjet. A jelikož jeho huskouni na mýho psa vrčeli, nechtěla jsem na jedněch z prvních závodů pokoušet štěstí a Rookimu závody znechutit. Raději jsem se stáhla a dojeli jsme s odstupem. Tento rok se ale jen tak nedáme!

Sprintové závody nejsou krevní skupina moje ani našich psů. Na MČR ve Třech Studních jsme se umístili v kategorii SC1 mezi samými ESP až na 16. místě. Bohužel druhý den před námi ani po nás už nikdo nestartoval, tak jsme jeli takový solo trénink, absolutně bez závodní atmosféry. Broňkovi s Erou to moc neběželo, Broněk se celou drobu trápil, ale nevzdal to. Nevzdáváme 100 km, takže nějakých 6 km je i v bolestech brnkačka. Druhý den na trati napadli navíc dva psi Eru, takže ani oni nemají ty nejlepší vzpomínky...

Na začátku prosince jsem se tradičně účastnila Pražské stovky. Letos jsem se ale vydala jen na její denní částk, která měřila něco kolem 70 km. Celou jsem šla se Žufrikem, který den před startem oslavil své 9. narozeniny! Dobrých 50 km si užíval na volno, a i ve svém věku zvládl celou trasu na výbornou!

Zima letos vlastně nebyla, takže lyže ani saně na řadu nepřišly. První letošní závody jsme s Rookiem absolvovali v Hradeckých lesích, Valentýnský běh. A protože to nebyl žádný sprint, s přehledem jsme je vyhráli. Také proto, že tam nebyla žádná ESPčka :)

Na jaře nás čekají další koloběžkové závody. Otázkou je, co s webem? Času na psaní zážitků moc nemám, na koloběžce se fotit moc nedá ... Přemýšlela jsem, že bych web zmodernizovala a přesunula pro mé zjednodušení na platformu joomly apod. Aby vkládání článků bylo pro mne rychlejší než na současných stránkách, které jsem od základu programovala v html. Ale dnes, v době facebooku, instagramu, twiteru... chodí sem vůbec někdo? Schválně, kdo si tohle přečte...

        

     

Kudy kam? Co třeba z Hluboké nad Vltavou do Týna nad Vltavou? V mapě jsem si to hezky naplánovala, fotky cest pro jistotu našla, ale ouha. Evropské fondy jsou všude. Fakt všude! Samej asfalt! Ještě že to Rookiemu tolik nevadí jako Žufrikovi. Ale přesto jsem hledala jiné, neznačené cestičky. A pro jistotu jsme skončili už v Týně místo plánovaného vzdálenějšího cíle. Fotky v naší fotoboudě.

     

Po dvouměsíčních vedrech má pršet. Kdy? No zrovna když jdeme na výlet. Po příjezdu na Boží dar jsme si ještě stihli užít krásné azuro, Era s Rookiem se vykoupali a prolítali po loukách. K večeru se již začalo zatahovat a se setměním začaly bouřky. Před startem přestalo pršet. V naději a po ujištění koučem, že už se vypršelo, startuji jen nalehko. Běda mi! Čtvrt hodinku po půlnoci začalo opět pršet a bouřit. A vydrželo to další dvě hodiny. Hodinu jsem zvažovala, kdy se mám obrátit zpět k auto, byla mi zima, nemohla jsem nikde čekat na svoz či až to přestane. Musela jsem zůstat v pohybu. Ale kterým směrem? K autu? Nebo po trase? Vydržela jsem, ve 2 hodiny nad ránem jsem na první občerstvovačce. Vyždímám jedno tričko a beru si jediné suché tričko co mám. Na to si dám vyždímané... beru koláč zmrzlýma rukama a hned pokračuju. Musím zůstat v pohybu. A nesmí už pršet, alespoň do té doby, než více proschnu a zahřeju se.
Za Abertama stoupáme na Plešivec. Konečně jsem se rozešla a rozehřála. Všem utíkáme a do Jáchymova téměř celou dobu běžím. Z Jáchymova mne čeká nepříjemný úsek, prostě se mi nelíbí, samé listnaté stromy, pastviny plné kravinců, vysoké kopřivy... vloni i předloni...
Po tomto úseku nás čeká táhlé stoupání a posléze kilometry cyklistického asfaltu. Začíná se oteplovat, louže ani potůčky pro psa nejsou. Děláme s Rookiem pauzy. I kvůli mým kolenům, protože toho kluka musím neustále brzdit. Cítí, že páníček s Erou jsou před námi a chce je dohnat. V cíli zjistím, že má dobrý nos, několikrát jsme je téměř dohnali.
Klínovec, poslední checkpoint, 4 km do cíle. Jak krásně by se tu běželo, kdyby mně nebolela kolena. Potkávám tu finišující midaře. Všichni musí pejsky pobízet.. jen já na toho svýhu řvu pomaluuuu! Ale oni mají za sebou 30 km, zatímco my 60 km. Do cíle nás lidé povzbuzují, tleskají. Nová moderátorka to umí rozproudit. I Rookieho vitality si všimla. To je všechno hezký, ale stejně jsme v kategorii poslední.
Tentokrát nemám ani žádné fotky. S sebou jsem foťák nebrala a dobře udělala, v noční bouřce bych ho utopila. A fotografové se nám tentokrát vyhnuli :(

Běžecké závody v Kunžaku, kam se přifařila canicrossová kategorie. Když pořadatel přidal kolo a následně koloběžku, měla jsem jasno! Konečně závod i délkou pro nás, né dvoukilometrový sprint, jak je poslední dobou bohužel zvykem. O 50 km trase jsem vzhledem k počasí vůbec nepřemýšlela, dali jsme 21 km. Nakonec jsem startovala na koloběžce jako jediná, ostatní zvolili kolo. Start jsme měli bezkonkurenční, všem jsme zmizeli z dosahu. Jenže... hned po 1.km chybí značení. Vím, že trasa vede kolem rybníka, ačkoli ostatní jeli vpravo na pole, nenechávám se zviklat. V první vesnici čekám na turistickou zelenou. Jsem ráda, když jí vidím a jedeme spolu s dalšími dál. Jenže... ona to je jiná zelená, rozcestník z hlavní silnice nebyl vidět a my jsme si s Rookiem zajeli vůbec největší kufr v historii. V tu ránu jsme opět beznadějně poslední. Ale nevzdáváme to, chvíli mi trvá, než se "najdu", Jedeme zpátky a potkáváme poslední běžce, kteří startovali půl hodiny po nás :/ Výhodou je, že můžu vyjíst celou občerstvovačku. Ještě že Rookie není jako ostatní psi trénovaní jen na určitou vzdálenost :) To bych ho z poloviny vezla :) Do cíle jsme dorazili za 3 hodiny, dali jsme si téměř 30 km. Snad tu smůlu z poslední let někdy prolomíme ...

Na poslední závod jsem si vzala Žufrika, protože Rookie by mě v tom vedru uštval a já ho zbytečně brzdila. Se Žufrikem jsme to měli na pohodu, jak jinak. Bohužel u Žufrika je znát, že ho na několika mushingových závodech napadlo spřežení. Po každé, kdy nás někdo předbíhal, řadil se vedle mne a za mne, aby se schoval. Samozřejmě jsme doběhli jako poslední. Ani nejsme nijak zajímaví pro fotografy, protože jsem se Žufrikem našla stěží jednu fotku. Broněk běžel s Erou, prý dobře, ale stejně byli poslední.

 

Canicrossové závody na dostihovém závodišti, resp. louce. Kroutíte se cik cak po louce a nakonec to ani nemá avizované 4 km, ale jen asi 2,9 km. Nic pro nás. Mně z toho šíleně rozbolely holeně, že jsem myslela, že to vzdám. Ani Rookie nechápal, proč má běžet znovu dokola. Prostě máme psy s mozkem, ne závodní formule.

   

Těší nás váš zájem o Bustyho zdravotní stav. Momentálně bere již doživotně prášky na rozšíření průdušek, proto ta vleklá dýchavičnost. Za poslední tři měsíce se dýchavičnost výrazně zhoršila. Jestli si to přečtou také ti, co nás kritizovali, že ho špatně nebo málo trénujeme a proto nezvládá běhat, neudýchá ani kilometr běžet, nebo že to nezvládá kvůli trojkovým kyčlím... Díky osvalení ho ale zrovna kyčle trápí nejméně. S vrozeným zlomeným obratlem již nic nenaděláme. Co ho ale velmi trápí, je krční páteř, bloklé nervy... Výsledky rtg krční oblasti byly ale negativní.

Zaspali jsme start. První Rookieho delší štreka, 69 km. Jen díky němu jsem vyloupla údolí Bílého Labe s délkou 3500 m a výškovým převýšením 400 m za hodinku, dvě přestávky v potoce v tom započítané. Což je na mé plíce dobrý :) Pak už začalo teplo a více jsem s Rookiem odpočívala, abych si ho neodvařila na prvních závodech. Posledních 12 km po asfaltu. Prvně v botičkách. Fotky v naší fotoboudě. Konec hlášení.

     

Bylo horko, Broňkovi se nechtělo a tak jsem vyrazila sama s Rookiem. Část trati jsem musela jen jít, motala se mi z horka hlava, takže jsme byli opět beznadějně poslední. Ale na fotce vypadám jak dvacítka.

 

V loňském roce jsem se účastnila s Erou střední tratě, tedy nějakých 23 km. Moc se mi trať i atmosféra líbila a tak jsem letos vyrazila opět. Ale už s Rookiem a Era vytáhla Broňka. Únava za poslední rok z práce byla znát, takže jsem si čas hodně zhoršila, ale i tak se mi tu opět velmi líbilo. Jestli na na canicross nevykašlu, tak za rok opět na viděnou! P.S. Broněk si odvezl 2 x 3. místo a já 3.místo :)

Po delší odmlece přinášíme opět oblíbený fotoreport přímo z trasy závodu, klik. Letošní ročník byl komplet na sněhu, díky horské službě byly povoleny i sněžnice či nesmeky, které jsem já využila. A přemrzlé sjezdovky na Červenohorské sedle jsem tak díky nim přešla jako královna, na rozdíl od ostatních, kteří si celou sjezdovku nechtěně sklouzali až dolů. Po celou dobu závodu bylo nádherné počasí, azuro, teplo a všude sníh. Prostě nádhera. Žufrik si letošní poslední sníh náležitě užíval. Broněk šel s Erou a náročnou trasu zvládli za 13 hodin, já se Žufrikem jsme šli pomalu, velmi pomalu... ale za světla jsem se do cíle doklouzali! Něco málo jsem nafotila a krásně opálila.

  

Další "poprvé". Já a Rookie prvně canicross. Opět bez jakéhokoli zkoušení. Doteď jsem za ním frčela na hulajnoze. Ze dvou délek tras jsme si vybrali samozřejmě tu delší. Po odstartování si ho raději přidržuji... a stále běžím. Sama jsem překvapená, Rookie skvěle pomáhá, má akurátní rychlost, jen chvílemi si ho přibrzdím. Proběhli jsme krátkou trať a odbočujeme na crossovější druhou část. Je daleko zajímavější, taková se nám líbí! Jen jsem blbě vyhodnotila značení a zaběhla si jeden kopeček navíc. Nevadí, bereme to jako trénink!
Broněk s Erou si také zaběhli. A na stejném místě, přesto že mně na to upozorňoval... A podařilo se nám provětrat i Bustyho, když jsem mu domluvila parťáka na běh také na delší trať. Žufrik zůstal doma hlídat a odpočívat, nejspíše ho vezmu příští týden na další závody.

     
     

      Ani nepočítám, kolikáté závody pro nás, ale první na koloběžce. Jak pro zelenáče Rookieho, tak pro Bustyho a vlastně i pro mně. První vyrážím s Rookiem. Skvělý start, jen zatáčky moc nejdou, ale vše jsem ustála. Trasa byla dost bahnitá, nejsem si ještě jista Rookiho reakcemi, takže si přibržďuju, do kopečka s ním běžím. Zvládli jsme i jedno netradiční předjetí mezí psem a cyklistkou pod jejich šňůrou... do cíle 4 km trasy jsme dorazili za čtvrt hodinky. Nic moc, ale napoprvé dobrý.
Busty tradičně na startu vyšiluje, první dvě zatáčky mi šel jinam stejně jako Rookie, no a pak už jsem jen pobízela a pobízela... celkově 20 minut. O 2 minuty méně trvala stejná trasa Broňkovi s Erou, kteří závod běželi! Oba byli v cíli spokojení, tuplem po zimě, kdy oba nic nedělali. Byl to jejich druhý společný závod.
V neděli Rookie běžel jako profík, zatáčky už jsem nemusela říkat, vše si pamatoval. A do objektivů se usmíval a vyplazoval jazyk. Učí se kluk rychle. I já trochu méně brzdila, ale pro změnu Rookie vybíral každou louži a dvakrát zasedl do křovíčka. I tak jsme měli lepší čas. Busty dle předpokladu předvedl horší výkon, ale u něj jsem ani lepší nečekala, jeli jsme pro radost, hlavně tu jeho. Broněk s Erou se pohoršili jen o pár sekund. Nakonec jim to vyneslo pěkné 7. místo z 12. Já s hulajnogou byla 2 x na 4. místě.

     
     

Ne, tenhle závod nezrušili. Pro změnu indispozice čtyřnohých parťáků mně donutila několikrát měnit složení závodního týmu. Rookie, který měl nastoupit místo Ery, totiž minulý týden začal mít trávicí potíže, několik dní nejedl, zhubl o 4 kila. Bylo to s ním jak na houpačce, už to vypadalo dobře, a zase všechno žrádlo vyhodil. Nakonec jsem si vzpomněla, jak jsem pomohla Bustymu. Vypadá to, že bude ve všem po něm. Takže jsem zrušila antibiotika, naordinovala pohyb, probiotika, vařenou dietku a odpočinek. A tak poslední verze závodního týmu pro 8 km trať mohla být Rookie&já.

Startovalo se hromadným startem, což pro zelenáče Rookieho bylo dobré, měl co odkoukávat. Jakmile pochopil, oč tu běží, letěl za ESPčkama. A já taky. Ale naprosto jsem to v této rychlosti nezvládala, přeci jenom jsem doteď jezdila na pohodu se Žufrikem nebo Bustym. A tak jsem během prvního kola pěkrát hodila vozemboucha. Ani jsem si v té chvíli neuvědomovala závažnost, ale první nepovedený sjezd byl fakt nebezpečný, resp. jeho závěr, půl metru od stromu. Nakonec jsem byla tak vomlácená, že jsem ani neměla chuť jet do druhého kola. Ale co, tak to odejdeme pomalu, i Rookie už zpomalil. Ale jen nabíral síly. Po druhé jsme zákeřný kopec zvládli na jedničku, byť širokým plužením, protože jsem měla strach. Do cíle jsme dojeli téměř po hodině. Rookie po nemoci a naprosto nesehraný tým, neustále se válející na zemi ... máme co pilovat.

V cíli už na mně čekal natěšený Busty. Po prvním kole jsem myslela, že s ním ani nepojedu. A když jsem viděla, jak se těší... začala jsem mít obavy, jak ho ukočíruju. Ale nemohu teď říci ne. Po chvilce startujeme spolu na 3 kilometrový okruh. Ačkoli jsem chtěla odstartovat jako poslední, všichni nějak zaspali, takže jsme s Bustym vyletěli jako rakety první a všem se zdalovali. Nádherný start, ale bylo mi jasné, že to neudržíme, s Bustym určitě ne. Zákeřný kopec zdolán opět zdolán plužením, Busty dostal povel k noze. Jet ještě jednou, tak už bych to zvládla i bez plužení. Po té Busty přepnul na dálkový režim a za řádného označkovávání trati jsme dorazili do cíle tentokrát nikoli poslední.

     

Tak jsme zase neodjeli, závody v Lesné v Krušných horách byly pro nedostatek sněhu na trase zrušeny. Jako velitelka jsem rozhodla, že letošní sezóna je u konce a Eru poslala na kastraci, aby se stihla v pohodě zotavit do naší letní sezóny. A jestli nějaký skijöring ještě bude, pojedu s Rookiem kratší trasu.
V sobotu jsem vzala Rookie na zkušební delší prochajdu. Vzali jsme to rovnou za nosem přes Voděradské bučiny a zpátky přes Šemberu. Celkem asi 33 km. Mládě to zvládlo na jedničku, jen já budu muset zapracovat na tempu, abych ho lépe stíhala.

  

Tak jsem se zase přihlásila na skijoringové závody... a zase je zrušili. Nevím, jak to dělám, ale když není zdravotně indisponován čtyřnohý běžec, tak zase nejsou ideální sněhové podmínky.
Začalo to už v pátek. Prší. I v horách. Po příjezdu na Horní Mísečky se nám nepodařilo postavit k auto přístřešek, čímž jsme si chtěli zvětšit "obytný" prostor, obvzláště když venku prší. Za svitu čelovky jsem se vydala na lyže. Sníh mokrý, do kopce mi to klouže, z kopce moc nejede. Vítr, déšť, sníh, zmrzlý déšť a zase fukejř, do toho na mne padají kusy mokrého sněhu ze stromů. Jsem durch jak po letní bouřce. Konečně se vracím k autu. Téměř poslepu, padá zmrzlý déšť a vítr fouká přímo proti mně, jedu z kopce a přitom pomalu stojím. Těším se na teplo.
Další jobovka. Nejde bufík (nezávislé topení). Topit si sice můžeme od motoru, ale tím kalhoty, bundu a hlavně boty nevysuším. Jdem do hospůdky. Dáme si oba vepřoknedlozelo. Je tak supermastné, že je nám oběma nevolno. Celou noc déšť bubnuje na střechu auta. Jelikož v autě spíme se 4 psy, bufík kvůli teplu sice nepotřebujeme, ale ráno je všechno vlhké ještě víc než večer.
Ráno sedím u okýnka a koukám na ty louže po parkovišti. Nějak se mi do toho nechce. Ani Era nechce vylézt z auta na ranní procházku. Nakonec jsou závody s ohledem na bezpečnost psů pro dnešek zrušeny. Trochu se mi ulevilo, sama jsem to nechtěla vzdát. V neděli sice má mrznout a opět sněžit, ale vzhledem k nefunknčímu bufíku jedeme domů :(. V neděli ráno se ještě v 9 hodin nevědělo, zda se závod pojede. Nemá tedy smysl někam jezdit. Zimní závody mi prostě nejsou přány. Pár fotek u nás ve fotoboudě.

        

Více jak 15 leté zkušenosti ze segmentu rychloobrátkového zboží, nejširší nabídka krmného masa, doplňků a příloh včetně široké nabídky zeleniny a ovoce, vlastní rozvozy téměř po celých Čechách.